Článek
Jasně, když někomu ublížíme nebo něco fakt zkazíme, omluva je na místě. To dá rozum. Ale všimli jste si někdy, že se omlouváme i za věci, které nejsou naše chyba a k omluvě tedy není vůbec žádný důvod?
Jsme jak školáci, kteří si zapomněli domácí úkol. Ale už nejsme ve škole. Přestaňme se omlouvat tam, kde omluva není na místě. Možná je lepší spíš vyjádřit účast, pochopení nebo respekt. Ne si hned sypat popel na hlavu.
Omluva jako zlozvyk
Představte si situaci: Jdete po ulici, jste plně soustředění na cestu, a najednou do vás někdo vrazí. Co uděláte? Instinktivně vyhrknete: „Promiňte!“ Je jedno, že jste stáli na místě a dotyčný byl ten, kdo se neohlížel. Protože váš mozek má nastaveného autopilota omluv.
Omluvíte se, i když není důvod. A nejen to – omlouváme se, když si potřebujeme odkašlat uprostřed schůzky. Když někoho požádáme, aby nám něco zopakoval. Když máme jiný názor. Když si dovolíme říct si o pomoc. Když někomu zavoláme, jen tak preventivně, kdyby měl náhodou něco důležitého.
Zkuste se někdy na chvíli zastavit a zaposlouchat se do rozhovorů kolem sebe. Vsadím se, že uslyšíte minimálně jednu zbytečnou omluvu. Místo abychom jasně sdělili, co potřebujeme, hned se omlouváme, jako bychom už dopředu předpokládali, že obtěžujeme.
Ale co když za tím není jen společenský zvyk? Příliš časté omlouvání může být někdy známkou hlubších problémů. Děti, které vyrůstaly v prostředí, kde bylo neustále požadováno přizpůsobení, se často naučí přijímat vinu i za věci, které neudělaly. Omluva se pak stává obranou strategií – snahou udržet harmonii, i když to není vždy zdravé.
Váha omluvy
Omluvy mají svou váhu – nebo spíš by měly mít. Když se omlouváme za každou maličkost, podkopáváme tím vlastní důvěryhodnost. Představte si, že vám kolega během jedné věty třikrát řekne „promiň“. Jak to na vás působí? Možná máte pocit, že neví, co dělá. Nebo že mu chybí sebevědomí.
Neustálé omluvy mohou způsobit, že nás ostatní přestanou brát vážně. Naše slova ztrácí na váze. A to není všechno. Když se omlouváme příliš často, vysíláme signál, že jsme si nejistí sami sebou.
To může vést k tomu, že nás lidé začnou vnímat jako slabší článek týmu. Jako někoho, kdo si není jistý svojí pozicí. A to rozhodně není ideální.
Jak s tím přestat?
Přestat s nadměrným omlouváním je možné. Stačí jen trochu trénovat. Začněte tím, že si všimnete, kdy se omlouváte nejčastěji. Je to, když někoho oslovíte? Když nerozumíte otázce? Nebo když se potřebujete na něco zeptat? Až se příště ocitnete v podobné situaci, zkuste to udělat jinak.
Místo automatického „Promiň, že ruším“ zkuste „Můžu tě na chvíli vyrušit?“
Místo „Promiň, že se ptám“ zkuste „Můžeš mi to prosím ještě jednou vysvětlit?“
Zdá se to jako maličkost, ale tvoří to obrovský rozdíl v tom, jak sami sebe vnímáme. A jak nás vnímají ostatní.
Nadměrné omlouvání je nejen zbytečné, ale může také oslabit naši schopnost efektivně komunikovat. Místo jasného vyjádření našich potřeb se často schováváme za omluvy.
Když už se omlouváme, mělo by to být proto, že jsme skutečně něco pokazili, ne jen proto, že máme potřebu být pořád „ti hodní“.
Kdy je omluva na místě
Omluva má své místo. Když někoho zraníme svým chováním, když skutečně uděláme chybu nebo někomu způsobíme nepříjemnost, omluva je správná a fér. Ale omlouvat se za to, že prostě jsme, že máme vlastní názor nebo že si dovolíme něco chtít? To už je trochu přehnané.
Zkuste malý experiment. Po dobu jednoho týdne se soustřeďte na chvíle, kdy se omlouváte. A alespoň v polovině těchto případů zkuste použít jiná slova. Možná zjistíte, že to změní nejen váš způsob komunikace, ale že se budete cítit silnější, sebevědomější a víc ve své kůži.
Protože si zasloužíte pozornost – i bez zbytečného „promiň“.
Zdroje:
