Článek
Vzpomínáte na dětská dobrodružství z knížek? Kluci tam vždycky drželi spolu. Rychlé šípy byly symbolem čestnosti, přátelství a jednoty. Timur a jeho parta pomáhala celému okolí, Čuk a Gek zase dokázali projít jakýmkoliv průšvihem společně.
Holky? Pipi Dlouhá punčocha si raději povídala s opicí než s jinou holkou, Hermiona měla po boku Harryho a Rona, ale kamarádku jaksi ne. A Bullerbyn? Parta dětí, kde kluci tvořili jádro a holky jim jen sekundovaly. Jaké poselství si z toho máme vzít?
Holky, co spolu nemluví
Proč ženská přátelství v literatuře tak často chybí? Možná to má něco společného s očekáváním, že ženy mají být samostatné, silné a zvládat všechno samy. Nebo je tu představa, že dvě ženy, které by mohly být kamarádky, spolu raději soupeří.
Dětské knížky nám to servírují na stříbrném podnosu: chlapci tvoří partu, dívky jsou spíš individualistky. A když vyrosteme? Přenášíme tyto vzorce do pracovního života.
Vzpomínám si na klientku Alenu. Pracovala v převážně ženském týmu a přišla ke mně, protože ji unavovala „přetvářka a politika“. Jedna kolegyně na ni byla milá u kávovaru, ale za rohem ji shazovala u šéfa. Druhá jí pochválila šaty, ale hned poté utrousila, že „možná trochu nesedí“ - tomu technicky říkám kompliment s výtkou. Možná taky znáte lidi, kteří jsou v tomto přeborníky.
A když se něco pokazilo, všichni se tvářili, že se jich to netýká. Kolegyně se obratně vyhýbaly otázkám, odpovědnost se ztrácela v mlze neurčitých výmluv a „to já nevěděla“. Alena měla pocit, že je na bitevním poli. Cítila, že místo spolupráce se musí soustředit na to, aby nestoupla na minu, kterou jí někdo nepozorovaně nastražil.
Správná parta
Oproti tomu mužské kolektivy často vnímáme jako „správné party“. Ano, někdy si chlapi neberou servítky. Když se ale něco pokazí, často si to řeknou přímo. „Ty jsi to zvoral, Pepo!“ A Pepa, pokud není úplně natvrdlý, odpoví: „Jo, máš pravdu.“ Problém zkrátka řeší přímo, bez vytáček. Někdy trochu hrubě, ale účinně.
Ženské kolektivy? Tam se intriky a tiché dohody v podstatě předpokládají. Je to prý tím, že ženy mají větší tendenci soupeřit o zdroje a postavení skrytě. Častěji využívají takzvané „nepřímé agrese“- například pomlouvání nebo ignorování. Muži raději volí otevřenou konfrontaci. A výsledek? Mužské týmy jsou často vnímány jako transparentnější a soudržnější.
Jedním z důvodů, proč se ženy často vyhýbají přímé konfrontaci, jsou společenská očekávání, která na ně byla kladena už od dětství. Tradiční role učí dívky být „hodné“, vycházet s ostatními a vyhnout se konfliktům. Chlapci zas bývají podporováni v soutěživosti a asertivitě.
Tohle se přenáší do dospělého života. Ženy pak často volí méně přímé způsoby řešení problémů. Hlavně aby neriskovaly narušení vztahů nebo nebyly vnímány jako „konfliktní“.
Vyhýbání se přímému střetu však často jen prodlužuje napětí a dává prostor pro růst nedorozumění či intrik. To vede k začarovanému kruhu, kdy nepřímé jednání živí stereotypy o ženských kolektivech jako o „hnízdech zmijí“.
Jak z hnízda zmijí udělat přátelské hejno
V koučování se setkávám se ženami, které chtějí rozvíjet lepší vztahy v práci. Učím je, jak mluvit o problémech otevřeně, bez strachu z následků. Zkuste si představit, že místo tiché křivdy řeknete: „Tohle mě zklamalo, pojďme si to vyříkat.“ Ano, není to snadné, ale je to zdravé. Protože vztahy se zlepšují, když si lidé vytvoří pocit bezpečí a důvěry.
Nejde o to, aby se ženy přizpůsobily mužskému stylu komunikace. Spíš je důležité, aby si ženy přestaly dávat nálepku „hnízda zmijí“ a začaly vytvářet prostředí, kde je otevřenost normou. Nemusíte být hned Timur a jeho parta, ale každá malá změna ve vašem chování může nastartovat větší transformaci.
Takže, příště až uslyšíte, že ženský kolektiv je „sedmý kruh pekla“, zkuste se zamyslet: není to jen starý stereotyp, který už dávno neplatí?
