Článek
Stanfordský vězeňský experiment byl sociálně-psychologickou studií, v níž se studenti univerzity stali vězni nebo strážci v simulovaném vězení. Experiment, který financoval Úřad pro námořní výzkum USA, proběhl na Stanfordské univerzitě v srpnu 1971.
Cíl experimentu a jeho průběh
Jeho cílem bylo zkoumat dopad přijetí rolí, nálepek a sociálních očekávání na chování lidí během dvoutýdenního období. Avšak zneužívání vězňů eskalovalo natolik alarmujícím způsobem, že vedoucí výzkumu Philip G. Zimbardo experiment předčasně ukončil již po šesti dnech.
Zimbardo a jeho kolegové se zajímali o to, zda brutalita mezi dozorci v amerických věznicích byla způsobena sadistickými osobnostmi dozorců nebo měla více společného s vězeňským prostředím.
Vězni a dozorci možná mají takové osobnosti, které vedou k nevyhnutelnému konfliktu. Vězni nemají respekt k zákonu a pořádku a dozorci se chovají autoritativně a agresivně.
Více než 70 mladých mužů odpovědělo na inzerát o „psychologické studii vězeňského života“ a experimentátoři vybrali 24 žadatelů, kteří byli posouzeni jako fyzicky a duševně zdraví. Placení účastníci (dostávali 15 dolarů denně) byly náhodně rozděleni na stejný počet dozorců a vězňů.
Role účastníků
S vězni bylo zacházeno jako s každým jiným zločincem. Byli bez varování zatčeni ve svých domovech a převezeni na místní policejní stanici. Byly jim odebrány otisky prstů, byli vyfotografováni a „zatčeni“.
Pak jim zavázali oči a odvezli je na psychologické oddělení Stanfordské univerzity, kde Zimbardo nechal suterén upravit jako vězení se zamřížovanými dveřmi a okny, holými zdmi a malými celami. Zde začal proces deindividuace.
Dozorcům bylo nařízeno, aby vězně fyzicky nezneužívali. Byly jim vydány zrcadlové sluneční brýle, které bránily jakémukoli očnímu kontaktu.
Vězni pak byli vystaveni ponižování, které mělo simulovat prostředí skutečného vězení. V souladu se Zimbardovým záměrem vytvořit velmi rychle „atmosféru útlaku“ byl každý vězeň nucen nosit uniformu a řetěz na visacím zámku kolem jednoho kotníku. Všichni účastníci byli pozorováni a nahráváni na video.
pamětní plaketa z „místa činu“
Během velmi krátké doby se dozorci i vězni usadili ve svých nových rolích. Pacifističtí mladíci přidělení jako dozorci se začali chovat sadisticky. Ponižovali a týrali vězně.
Vězni si také brzy osvojili chování podobné skutečným vězňům. Hodně času mluvili o vězeňských problémech. Začali brát nastavená pravidla velmi vážně. Jako by tam byla ve prospěch vězňů a jejich porušení by znamenalo pro všechny katastrofu. Někteří se dokonce začali stavět na stranu dozorců proti vězňům, kteří nedodržovali pravidla.
Druhý den vězni zinscenovali povstání. Dozorci pak vypracovali systém odměn a trestů, aby vězně zvládli. Během prvních čtyř dnů byli tři vězni natolik traumatizováni, že byli propuštěni.
Konec experimentu
Situace v simulovaném vězení se nadále zhoršovala. Ze strany dozorců docházelo ke stále sadističtějšímu napadání vězňů, včetně fyzického násilí a hrubého ponižování (museli například mýt záchody holýma rukama).
Autor experimentu, Zimbardo, se také proměnil v přísnou autoritu jako vězeňský dozorce.
Jediným, kdo měl odvahu se vyslovit silně proti experimentu byla čerstvá absolventka doktorandského studia, Christina Maslach. Byla přizvána do vězení, aby provedla rozhovory s dozorci a vězni. Silně protestovala, když viděla, jak jsou vězni zneužíváni dozorci.
Plná rozhořčení řekla: „Je to hrozné, co děláte těm chlapcům!“ Z 50 nebo více lidí z venku, kteří navštívili experiment (kněz, psychologové, rodiče účastníků), byla jediná, kdo zpochybnil jeho morálnost. Až poté Zimbardo experiment ukončil. Necelý týden poté, co začal.
Etické kontroverze a kritika
Stanfordský vězeňský experiment byl ihned po skončení kritizován z metodologických a etických důvodů. Zimbardo uznal, že se během experimentu občas cítil více jako vězeňský dozorce než výzkumný psycholog. V průběhu studie také mlčky schvaloval hrubé chování.
Později prohlásil, že „sociální síly a nepředvídatelnost“ experimentu vedly dozorce k brutalitě. Ostatní však argumentovali, že původní inzerát lákal lidi s dispozicemi k autoritářství.
Deset let po Stanfordově vězeňské studii byla provedena velice podobná vězeňská studie BBC, která měla ale odlišnou strukturu a byla zdokumentována v BBC seriálu nazvaném Experiment (2002).
„Vězni“ BBC se ukázali být asertivnějšími než ti Zimbardovi. Britští experimentátoři nazvali Stanfordský experiment „studií toho, co se stane, když mocná autorita (Zimbardo) zavede tyranii“.
Zdroje:
