Článek
Každý má svou vlastní verzi „normálního života“. To, co jeden považuje za běžné, může být pro jiného naprosté šílenství. Jako kouč jsem měla příležitost mluvit s mnoha ženami a vidět různé způsoby, jak se vyrovnávají s každodenními výzvami.
Dnes bych chtěla sdílet příběhy dvou matek, které jsou skvělým příkladem toho, jak se normálnost může lišit.
Život na farmě: chaos a rutina
Markéta má čtyři malé děti, farmu plnou zvířat a rozpadající se dům, který vyžaduje neustálou údržbu. A jako by toho nebylo dost, pracuje na částečný úvazek z domova. Její den začíná v pět ráno, kdy se probouzí s prvním kokrháním kohouta.
Před snídaní stihne nakrmit všechna zvířata, zkontrolovat ploty a možná i vyměnit nějakou tu prasklou tašku na střeše :-) Po snídani začíná její pracovní den – odpovídá na e-maily, řeší klienty a do toho všeho musí zvládat čtyři děti, které mají nekonečné množství energie a otázek.
Pro Markétu je tento chaos normální. Dokáže si zorganizovat čas tak, aby všechno stihla, a i když je večer naprosto vyčerpaná, cítí se naplněná a šťastná. Její děti vyrůstají obklopené přírodou, učí se zodpovědnosti a mají blízký vztah ke zvířatům. Pro ni je to ta nejkrásnější forma dětství, jakou jim mohla nabídnout.
Městský život: pohodlí a efektivita
Na druhé straně máme Pavlu, která žije v malém městském bytě se svým jediným dítětem. Také pracuje z domova, ale její den vypadá úplně jinak než ten Markétin. Její ráno začíná o něco později, možná kolem sedmé, kdy se s dcerou společně nasnídají a připraví na školku. Po tom, co ji odvede, se Pavla vrací domů a v klidu začíná pracovat. Její pracovní den je přerušován jen minimálně a většinu času může věnovat plnění úkolů bez rušivých vlivů.
Odpoledne Pavla vyzvedává dceru ze školky, jdou spolu na hřiště nebo do parku a večery tráví čtením nebo hraním her. Pavlu těší, že má dostatek času se věnovat své dceři a že jí může nabídnout klidné a stabilní prostředí. Pro Pavlu je tohle normální – pohodlný a efektivní život v městském prostředí, kde má vše na dosah ruky.
Normálnost je relativní
Tyto dvě ženy mají naprosto odlišné životní styly, přesto každá z nich považuje svůj způsob života za normální. Markéta je zvyklá na neustálý shon a fyzickou práci, Pavla si užívá městské pohodlí a klidnější tempo. Ani jedna z nich by neviděla svůj život jako zvláštní nebo neobvyklý, protože každá žije ve své vlastní realitě, kterou považuje za nejlepší možnou pro sebe a své děti.
Zajímavé je, že ačkoli každá z nich svou situaci považuje za normální, obě mají pocit, že nejsou dostatečně dobré matky – ovšem z úplně jiných důvodů. Markéta se často trápí, že kvůli neustálému shonu nemá na své děti tolik času, kolik by si přála. Bojí se, že jim nedává dostatek individuální pozornosti.
Pavla naopak cítí, že její dcera nemá dostatek příležitostí k pohybu a volné hře na čerstvém vzduchu. A bojí se, že městský život je pro ni příliš omezující. Také řeší, že dcera vyrůstá jako jedináček a je ochuzena o bandu sourozenců, se kterou by mohlo být dětství o dost zábavnější.
Žít v souladu se svými hodnotami
Je důležité si uvědomit, že neexistuje jeden univerzální model „normálního“ života. Každá rodina, každá matka má svou vlastní definici, která se odvíjí od jejich hodnot, potřeb a okolností.
A to je naprosto v pořádku. Když se setkávám s různými ženami a slyším jejich příběhy, stále si připomínám, jak úžasně rozmanité mohou být naše životy. A jak důležité je respektovat a přijímat tuto různorodost.
Takže až příště budete cítit tlak, že váš život by měl vypadat nějak jinak, vzpomeňte si na Markétu a Pavlu. Jejich životy jsou důkazem toho, že normálnost je opravdu relativní a že to, co je nejdůležitější, je najít to, co funguje právě pro vás a vaši rodinu. Všechno je normální, pokud to dává smysl vám.
