Článek
Nedávno jsem pracovala s klientkou, Klárou, která procházela náročným obdobím. Měla pocit, že se jí všechno zhroutilo. Klára měla to, co by asi hodně lidí považovalo za štěstí: od dětství měla jasnou vizi, co chce v životě dělat.
Chtěla se stát fyzioterapeutkou a pomáhat lidem získat zpět zdraví. Její sny byly pevně zakotvené v hlavě. Byla cílevědomá, věděla, co chce, a dokázala si stanovit priority. Vysoká škola pro ni byla klíčovým krokem k naplnění její vize. Jenže pak se stalo něco, co všechno změnilo.
Klára narazila na zeď, kterou prostě nemohla překonat. Čekala ji zkouška z anatomie, součástí které byla i účast na pitvě. Jenže právě to pro ni bylo nepředstavitelné. Jakmile se měla ocitnout v pitevně, tělo i mysl jí zablokoval nepřekonatelný strach. Zkoušela všechno možné – přípravy, vizualizace, dokonce i různé relaxační techniky. Ale strach byl silnější.
Nakonec musela studium ukončit. A místo toho, aby pokračovala v cestě, kterou měla před sebou vytyčenou od dětství, zůstala stát na místě. Byla ztracená. Měla pocit, že selhala. Co teď? Když se rozplyne vize, která byla pro vás všechno, co vám zbyde?
Když se plány změní
Klára byla v šoku. Po ukončení studia se cítila, jako by se svět zhroutil. Začala pracovat na asistentské pozici v právní kanceláři. Tam se ale cítila, jako by jen přežívala. Byla to práce, která jí nenabízela žádnou příležitost k seberealizaci, nic ji nenaplňovalo. Každý den byl jako neustálé táhnutí kamene do kopce. Neviděla smysl v tom, co dělá. Ale měla aspoň stabilní příjem a nějak to šlo dál. Několik let.
Ale „nějak to šlo dál“ není život, který bychom si představovali. A právě v těch chvílích, kdy se Klára cítila nejvíc ztracená, začala přemýšlet. Začala se ptát: „Proč tohle dělám? Co mi vlastně dává smysl?“ Bylo to poprvé, co si dovolila se zastavit a zamyslet nad tím, co opravdu chce. Místo toho, co od ní očekávalo okolí. A tehdy přišlo rozhodnutí: „Chci něco změnit. Chci dělat něco, co mě skutečně naplňuje.“
Tento moment byl pro Kláru klíčový. Byla to chvíle, kdy se rozhodla, že už nechce být jen pasivním sledujícím svého života. Uvědomila si, že strach a pocit prohry nejsou jejími nepřáteli,. Jsou to signály, které ji mají nasměrovat jinam. Směrem k něčemu, co odpovídá její skutečné podstatě. A v ten okamžik, kdy si uvědomila, že má kontrolu nad tím, co chce dělat dál, se začala její cesta ubírat novým směrem.
Význam selhání pro osobní růst
Jedním z mých oblíbených výroků je: „Selhání není konec, je to příležitost k začátku.“ A opravdu to tak je. Pro mnoho lidí, jako byla Klára, je jednou z největších překážek strach z prohry. Mnozí máme tendenci brát každé selhání jako tragédii. Takže je pro náš život důležitým zjištěním, že prohry nás vlastně posouvají dál.
Úspěch totiž není jen otázkou talentu, ale spíše přístupu k výzvám a prohrám. Lidi se dělí do dvou kategorií – ti, kteří mají fixní myšlení. Věří, že jejich schopnosti jsou dané a že prohry jsou konec. A pak ti, kteří mají růstové myšlení, kteří věří, že se mohou zlepšovat a že každá prohra je příležitost k učení a růstu. Klára se vrátila k této filozofii, začala vidět svou „prohru“ jako příležitost k růstu. A najednou se vše začalo měnit.
Jaké možnosti čekají za dveřmi?
Když jsme s Klárou začaly pracovat na tomto tématu, otevřely se jí nové možnosti. Začala se soustředit na to, co pro ni má opravdový význam. Uvědomila si, že její skutečná vášeň je přece v pomoci lidem dosáhnout lepšího zdraví. A to lze dělat různými způsoby, ne jen jako fyzioterapeut.
Okamžik, který považovala za selhání, se stal základem pro její nový začátek. Nyní studuje výživové poradenství a intenzivně se připravuje na pomoc lidem v hledání rovnováhy v jejich životě a stravě.
A tak přemýšlím, jestli jedna prohra může definovat náš život? Ne. Spíše by to mohla být příležitost k nalezení nového směru. Vytyčená cesta nemusí být tou, po které nakonec půjdeme. A to, co vypadá jako konec, může být ve skutečnosti začátkem něčeho, nového. Něčeho, co jsme si nikdy nedokázali představit.
Jména a reálie byla pro zachování soukromí aktérů změněna.
