Článek
Já to aspoň tedy tak chápu - že když jistíme, že se určitá situace už přežila, máme ji opustit a nenechat nostalgické vzpomínky na minulost zatemnit náš úsudek. No, někdy se to o dost snadněji řekne, než udělá.
Myslím, že jsme tím do určité míry vinni všichni. Každý občas lpí na věcech déle, než je zdravé. Někdy ale tahle nostalgie po věcech minulých brání tomu, abychom žili šťastný život.
Znáte ve svém okolí někoho, kdo zůstává ve vztahu, který mu už léta nic dobrého nepřináší jen proto, že "to bejvalo tak hezký"? Často se k tomuto tématu dostávám i s klienty při kariérním koučování - to když jim doufání, že mrtvý kůň obživne a věci v práci se zázrakem zlepší, brání v tom udělat změnu.
Změny jsou tedy obecně děsivé a náš mozek udělá všechno pro to, aby nám v nich zabránil, to je prostě fakt. Nostalgie v tomto může být jeho účinným prostředkem. Jak tomu ale zabránit? Jak bezpečně identifikovat, že tento kůň (pro nás) už definitivně pošel?
Pokud do práce chodím s nechutí, zažívám psychicky náročné stavy v neděli večer nebo v pondělí ráno, naposledy jsem se do práce těšil už ani nevím kdy, nejsem spokojený s chováním kolegů a šéfa vůči mé osobě, s náplní práce, atd., asi už to nějakou dobu řeším. Stojí za to podívat se s odstupem na to, jaká je šance, že by se věci opět změnily, a to směrem pro mě žádoucím.
Jaká je šance, že se pro mě nevýhodná situace v dohledné době nějak vyřeší?
Co by se muselo změnit?
Můžu já něco udělat pro to, aby se tak stalo?
Když dojdu k tomu, že šance je mizivá a já v tom nemám možnost nijak zasáhnout, můžu prohlásit koně oficiálně za mrtvého. A s vědomím tohoto začít jednat. Neříkám, že je nutné dát okamžitou výpověď. Ale můžu začít podnikat kroky směrem pryč z této pro mě už nefunkční situace, bez pochybování a nostalgického sebe-sabotování.
Samozřejmě nám rozhodování velmi ztíží tzv. utopené náklady - pokud jsem pro to, abych tuto práci nebo cokoli jiného získal, musel mnohé obětovat, bude to pro mě o to náročnější. Ale i sebevětší investice v minulosti nám nepomůže opravit, co je špatně tady a teď. Ale i náš čas je komodita, podle mě ta nejcennější.
Ještě o něco horší je, když jsem si opuštění situace ztotožnil se selháním. Ale pokud jsem pro to, aby věci fungovaly, udělal vše, co jsem byl schopen, víc prostě udělat nemůžu. To není selhání, to je něco mimo moji kontrolu. Sice jsme vychováváni k tomu, že vzdávání se je pro slabochy, ale vzdát ztracenou bitvu doporučují i ti největší vojenští stratégové. A pokud jsem si popravdě zodpověděl výše uvedené otázky, tak už vím, zda je bitva ztracená nebo ne.
Přeju hodně sil a dobrou rovnováhu při sesedání z mrtvého koně.
