Článek
Když se s nimi bavíte blíž, zjistíte, že se třeba občas podívají na nějaké inzeráty nebo narazí jinde na zajímavou nabídku, ale nikdy nereagují. Proč?
Hodně mě to zajímá, na první pohled se to zdá jako úplný nesmysl, že? Když s takovým člověkem vedete chvilku rozhovor, často dojdete k závěru, že prostě jen přemýšlí příliš dopředu. Už u čtení inzerátu si představuje možná rizika a nevýhody, které z práce plynou, i když v textu samozřejmě uvedeny nejsou. Dovede vymyslet tisíc důvodů, proč daná pozice pro něj není. Znáte ve svém okolí někoho takového? Měla jsem dokonce klientku, která se bála i otevřít inzertní portál.
Jediné, co se v takové situaci dá dělat, je doporučit brát věci krok za krokem. Pokud jen odpovím na inzerát, k ničemu se přece nezavazuji, ne? Výběrové řízení je dobrovolná záležitost, kterou mohu kdykoli ukončit. Je samozřejmě optimální o tom druhou stranu informovat, ale dokonce jí ani nemusím vysvětlovat důvody. Mám jedno životní pravidlo, a to zní, že informace jsou moc. Reálné informace, založené na zkušenosti, mají hodnotu. Vlastní imaginace, představy, domněnky o tom, jaké to tam asi je, valnou cenu nemají. A náš mozek obecně nemá rád změny a snaží se nás před nimi chránit. Dost často i v náš vlastní neprospěch.
Takže pokud se bojím změny práce, mám tendence malovat si nejčernější scénáře, zkusím na to jít krok po kroku: Odpovím na inzerát? Buď mě pozvou, nebo ne, nic neriskuji. Žádné další kroky nepromýšlím, jen čekám, co udělá protistrana. Pozvou mě na pohovor? OK, zajdu se tam podívat a zjistím, jestli se mi pozice, prostředí, podmínky i šéf líbí, a nebo ne. Zeptám se na vše, co mě zajímá, co je pro mé rozhodnutí důležité. Když narazím na něco, co pro mě v tu chvíli není přijatelné (na základě podložených informací, ne domněnek) můžu pozici s klidným srdcem odmítnout. A nebo mě třeba odmítnou oni a opět, udělal jsem, co bylo v mých silách, nevyšlo to. Nemusím se mučit představami.
A pokud jsem prošel všemi koly výběrového řízení a dostal nabídku, AŽ V TU CHVÍLI je čas na rozhodování se, zda chci tuto změnu udělat, a nebo ne. Až teď mám všechny informace, které pro kvalifikované rozhodnutí potřebuji. Samozřejmě že ani toto nezaručí, že mě případně v novém působišti nečeká nějaké nepříjemné překvapení, ale v životě máme přece jen dvě jistoty, smrt a daně. A pokud jsem v současném působišti opravdu už třeba léta nešťastný, možná i trocha toho rizika vyváží dlouhodobou nespokojenost.
Chápu, že pro spoustu lidí je procházení výběrovým řízením obrovsky stresující a energicky náročný proces. Mám ale vážné podezření, že je to právě proto, že do něj už od začátku investují příliš mnoho energie formou domněnek a vymýšlení všelijakých scénářů. Vyčerpává je tedy ne proces samotný, ale to, co si do něj sami vkládají z vlastní hlavy.
Když budu celou věc brát takto krok za krokem, není tam, co by mě mělo vyčerpávat a působit stres. Nic přece nemůžu ztratit. Přinejhorším to bude stejné, jako bych na inzerát vůbec neodpověděl.
A pracovní pohovor? Když k němu budu přistupovat jako k rovnocenné (obchodní) diskuzi dvou stran, z nichž mají obě co nabídnout, přece také není, proč se nervovat. Na pohovoru jde stejně tak o to, jestli mě firma přesvědčí, že k nim chci nastoupit, jako o to, jestli já je přesvědčím, že oni chtějí mě.
Možná z nějakého důvodu nedojde k uzavření obchodu (pracovní smlouvy), to ale nic nevypovídá o kvalitě produktu (tj. mě - nelíbí se mi označovat člověka za produkt, ale v případě pracovního poměru opravdu prodáváme náš čas a znalosti za mzdu). Možná byla špatná cena, něco jiného bylo ve slevě, nebo má manažerův strýček podobný sortiment, důvodů může být fůra a velkou část z nich se nikdy nedozvím.
Zkusme si životní šance a možnosti o něco méně cenzurovat takhle dopředu, bez znalosti všech faktů.
Podobné principy působí trable i se seznamováním (hlavně po internetu), o tom ale až někdy příště.
