Článek
Monika byla přesvědčená, že je líná. Ne tak trochu, ale zásadně. Podle vlastních slov neměla silnou vůli a nebyla schopná se pro něco rozhodnout a vydržet u toho. Když jsme se potkaly, popisovala mi, jak už léta bojuje s pohybem. Její děti už odrostly a najednou měla čas na sebe. A s tím přišel pocit, že by se měla začít konečně hýbat. Říkala jí to její záda i její lékařka.
Začala tedy s vervou. Koupila drahou permanentku do fitka nebo si najala trenéra. Jenže pak přišel život. Týden, kdy nestihla cvičit. Oslava s dortem. Najednou měla pocit, že už to nemá cenu, a vzdala to. Zase. Všechno, nebo nic. A většinou nic.
Všechno, nebo nic?
Monika fungovala v mentalitě, kterou vidím u mnoha klientů. Věří, že změna musí být dokonalá a rychlá, jinak je zbytečná. Když už začnou cvičit, tak aspoň pět hodin týdně. Když zdravě jíst, tak bez jediného zahřešení. Jakmile ale přijde drobný neúspěch – vynechaná lekce nebo kousek dortu – berou to jako fatální selhání.
Jenže změna je jako jízda na kole. Když spadnete, není to přece důvod zahodit kolo. Prostě se zvednete a jedete dál. Monika musela pochopit, že každý malý krok správným směrem se počítá. Když začala oslavovat i menší úspěchy, dokázala se nejen držet zdravějšího životního stylu, ale i si ho užívat.
Když jsme si o tom povídaly, Monika si uvědomila, že podobně přistupuje i k jiným věcem v životě. Buď dům září čistotou, nebo je to totální chaos. Buď vaří podle fit receptů, nebo objednává fast food. Když si začala všímat, jak ji tahle mentalita svazuje, mohla ji začít měnit nejen ve cvičení, ale i jinde. A najednou cítila úlevu.
Proč to nefunguje?
Mentalita „všechno, nebo nic“ nás drží v pasti perfekcionismu. Když se snažíme o dokonalost, jsme vlastně pořád ve stresu. Studie ukazují, že perfekcionismus může vést k vyhoření nebo dokonce depresím.
Navíc náš mozek nesnáší změny, ale miluje odměny. Když si přiznáme úspěch i za menší krok, uvolňuje se dopamin a my máme větší chuť pokračovat. Tam hledejme zdroje motivace, která jinak má tendenci zmizet jako pára nad hrncem.
Problém je, že chceme (a očekáváme) okamžité výsledky. Chceme vidět rozdíl hned. Jinak máme pocit, že se nic neděje. Ale tělo i mysl potřebují čas. Proces změny prostě vyžaduje trpělivost a realistická očekávání.
Malé kroky, velké změny
S Monikou jsme se dohodly, že na začátek stačí tři procházky týdně. Pak přidala pár cviků doma. Nic velkého, ale cítila se lépe. Když přišla oslava, dala si kousek dortu, ale nečekala, až bude pondělí, aby znovu začala. Prostě pokračovala.
Dnes už chodí (víceméně pravidelně) na jógu a občas si zajde zaplavat. Hlavně se ale cítí dobře ve svém těle. Necílí na dokonalost. Soustředí se na to, že se hýbe správným směrem. Jak sama říká, už se nebojí, že by malé pauzy zničily její snahu. Protože ví, že každá drobnost se počítá.
Takže pokud se chystáte na změnu, pamatujte: nemusíte mít všechno hned. Malé kroky jsou jako střádání drobných do kasičky. Nezdá se to jako moc, ale za rok můžete být příjemně překvapeni. A když někdy klopýtnete, nevzdávejte to. Jak říkám svým klientům: I šnek, který si cestou udělá přestávku na lístek salátu, nakonec dojde do cíle. A to je to, na čem záleží.
Zdroje:
Jména a reálie osob byla pro zachování jejich soukromí změněna.
