Češi u šunky často řeší jen cenu. Ve složení se přitom může skrývat nápis „SOM“, který rozhoduje

U pultu to vypadá jednoduše. Jedna šunka stojí dvacet korun za deset deka, druhá skoro dvojnásobek. Člověk má hlad, doma děti, nákup už tak drahý jako týdenní dovolená na Mácháči. Tak vezme levnější balení a řekne si, že šunka je prostě šunka.

Jenže není.

Právě u masných výrobků se vyplatí otočit obal a číst složení. Ne hezký název, ne obrázek prasátka, ne zlaté proužky na etiketě. Složení. Ministerstvo zemědělství uvádí, že použití strojně odděleného masa musí být ve složení označeno slovy „maso strojně oddělené“ nebo „drůbeží maso strojně oddělené“. Zkratka SOM se používá jako běžné označení, ale na obalu člověk často najde hlavně celý název.

A tady je dobré zbystřit. Strojně oddělené maso není kus kýty, který řezník pěkně odkrojil nožem. Je to surovina získaná mechanickým oddělením zbytků masa od kostí. Spotřebitelský slovník dTestu popisuje separát jako strojně oddělené maso získávané tlakem a párou z kostí se zbylým masem po řeznickém opracování. Jinými slovy: použije se to, co by se ručně čistilo těžko a draze.

Poctivá šunka není název podle nálady výrobce. Česká vyhláška má pro ni jasné mantinely. Podle vyhlášky č. 69/2016 Sb. musí výrobek označený jako šunka splňovat požadavky na složení a být označen třídou jakosti. Šunka nejvyšší jakosti má mít nejméně 16 procent čistých svalových bílkovin, výběrová nejméně 13 procent a standardní nejméně 10 procent.

Tohle není číslo pro laboranty, kteří nemají co dělat. Čistá svalová bílkovina napovídá, kolik je ve výrobku skutečné svaloviny. Když je jí málo, chuť se dohání vodou, solí, stabilizátory a různými technologickými berličkami. Výsledkem je plátek, který se leskne, pouští vodu, lepí se a po otevření voní spíš po průmyslu než po mase.

U šunek nejvyšší jakosti a výběrových je navíc použití škrobu, vlákniny, rostlinných nebo jiných živočišných bílkovin k navyšování bílkovin nepřípustné. Takže když někdo chce kupovat lepší šunku, nemá hledat pohádku na přední straně obalu. Má hledat třídu jakosti, obsah masa, obsah čistých svalových bílkovin a složení bez podezřelých kliček.

Je fér říct, že strojně oddělené maso není automaticky jed. Pokud je legálně použité, správně tepelně zpracované a řádně označené, nejde samo o sobě o zakázanou surovinu. Jenže zákazník má právo vědět, co kupuje. A má právo se rozhodnout, jestli chce platit za maso, nebo za výrobek, kde se z každého zbytku vymačkalo maximum.

Státní zemědělská a potravinářská inspekce připomíná, že u masa a masných výrobků řeší označování a jakost právě proto, aby spotřebitel nebyl voděn za nos. To je u šunky zásadní. Obal může vypadat venkovsky, domácácky a poctivě, ale rozhoduje drobný text vzadu. Ten nelže tak snadno jako fotka na přední straně.

Pozor také na názvy typu „šunkový“, „lahůdkový“, „sendvičový“ nebo „rodinný“. Zní to mile, ale nemusí to znamenat totéž co šunka. Někdy jde o úplně jiný masný výrobek, u kterého se zákazník nechá zmást slovem, které mu připomíná kvalitu. Starý trik. Napsat na obal něco, co v hlavě spustí chuť na šunku, i když složení už tak pěkné není.

Číst etikety není žádná snobárna. Je to obrana peněženky. Kdo kupuje levnou šunku jen podle ceny, často zaplatí za vodu, sůl a náhražky víc, než si myslí. Když výrobek obsahuje méně masa, horší surovinu nebo zbytečné nastavování, nízká cena přestává být výhra. Je to jen sleva na kvalitu.

Stačí jednoduchý postup. Podívat se, jestli je výrobek opravdu šunka. Najít třídu jakosti. Zkontrolovat podíl masa a čistých svalových bílkovin. A když ve složení vyskočí „maso strojně oddělené“ nebo „drůbeží maso strojně oddělené“, položit si obyčejnou otázku: opravdu to chci dávat dětem do rohlíku?

Nikdo nemusí kupovat nejdražší šunku v obchodě. To by byla rada k ničemu. Ale kupovat naslepo nejlevnější balení jen proto, že zvenku vypadá jako šunka, je přesně ten způsob, jak si člověk domů nosí výrobky, které by při pořádném čtení nechal v regálu.

U šunky platí jednoduché pravidlo. Přední strana obalu prodává sen. Zadní strana říká pravdu.