Legendární duritky se vrací do kurzu. Sběratele zajímají hlavně barevné a zachovalé kusy

Duritka byla přesně ten typ věci, který se nekupoval do vitríny. Měla sloužit. Vydržet horký nápoj, časté mytí i trochu hrubší zacházení. Vyráběla se v Rudolfově huti v Dubí na Teplicku, spojené se sklárnou Inwald, a v domácnostech se objevovala po desítky let.

Český rozhlas připomíná, že tam duritky vznikaly už od roku 1914 a vyráběly se ve statisícových sériích. Oblíbený typ Květa z roku 1934 navrhl Rudolf Schrötter, výrazná osobnost českého lisovaného skla. Nešlo tedy o anonymní „sklo z fabriky“, ale o dobře navržený užitkový předmět, který si mohl koupit běžný člověk.

Dnes je právě tahle obyčejnost jejich výhoda. Duritky nezestárly jako okázalý kýč, ale jako chytrý design: dobře se drží, mají rozpoznatelný tvar a vypadají překvapivě současně. Muzeum v Jablonci je zařadilo do výstavy o sto letech českého a slovenského nápojového skla. Podle kurátora Petra Nového jde o tvar, který se v různých obměnách uchytil po celém světě.

Čiré duritky jsou nejznámější, ale rozhodně ne jediné. Regionální muzeum v Teplicích uchovává modré, zelené, medově hnědé i mléčně bílé varianty označované jako Durit Opal. Právě barva, souvislá sada a pěkný stav dokážou z obyčejné skleničky udělat zajímavý retro nález.

Na rovinu, jedna odřená čirá sklenka bez souvislostí nebude sběratelské drama. Jiný dojem udělá šest stejných kusů bez otluků, ještě lépe s původním značením, krabičkou nebo rodinnou historií. U užitkového skla je kompletnost důležitá. Sada si zachovává rytmus, pro který byla navržená, a člověk si ji umí představit na stole, ne jen osamocenou mezi jinými sklenicemi.

Tady je dobré brzdit titulkové nadšení. Duritky se vyráběly ve velkých počtech, takže samotné stáří automaticky nevytváří vysokou cenu. O nabídce rozhoduje hlavně konkrétní varianta, počet kusů, barva, stav a zájem kupujících v danou chvíli. Cena v inzerátu navíc není cena, kterou někdo skutečně zaplatil. Kdo chce prodávat, měl by srovnávat reálně prodané podobné sady, ne přepisovat nejvyšší částku, kterou zahlédl na internetu.

Pověst duritek stojí na technologii kaleného skla. Sklo se zahřálo přibližně na 600 stupňů a v Rudolfově huti se prudce chladilo v olejové lázni. To mu dodalo vysokou odolnost, ale také vnitřní pnutí. Duritka proto snese mnohé, přesto se při opakovaném silném nárazu nebo po poškození může roztříštit na drobné kousky.

Tohle je dobré vědět hlavně tehdy, když chcete staré sklenice znovu používat. Kus s prasklinou, odštípnutým okrajem nebo podezřelým „pavučinovým“ lomem nenechávejte pro horké pití a nezkoušejte jeho odolnost házením na podlahu. Legendární odolnost platila pro zdravý výrobek, ne pro každý exemplář, který desítky let ležel na chatě.

Překvapivě se tak může stát, že největší cenu má sklenice, která nikdy nebyla opravovaná. Domácí lepení, přebrušování hran nebo přetírání barevného povrchu totiž znehodnotí nejen vzhled, ale i informaci o původním stavu.

Když doma duritky najdete, nejdřív je nafotografujte: celý tvar, dno, případné označení, barvu i každý otluk. Teprve potom řešte úklid. Canadian Conservation Institute u historického skla doporučuje volný prach odstranit měkkým štětcem a pevné nepoškozené kusy omývat šetrně, ve vlažné vodě, bez agresivního drhnutí a sušit je volně na vzduchu.

Nedávejte je bez rozmyslu do myčky, nehrajte si na renovátora a nelepujte drobné vady tak, aby nebyly vidět. U běžné skleničky tím možná získáte nádobu na vodu. U hezké barevné sady však můžete smazat to, co z ní dělá zajímavý kus českého designu.

Duritky nejsou tajný trezor z kredence. Jsou ale poctivým příběhem českého skla, které vznikalo pro každodenní použití a přežilo vlastní dobu. Máte-li doma barevné, zachovalé nebo kompletní kusy, nenechte je zbytečně skončit ve sběrném kontejneru. Nejdřív se podívejte, co přesně držíte v ruce.