Článek
Pod jedním slovem se skrývalo několik různých vztahů
Polygamie je obecné označení manželství s více partnery. V naprosté většině středověkých společností, které ji připouštěly, šlo o polygynii: jeden muž mohl mít několik manželek. Mnohem vzácnější polyandrie znamenala, že jedna žena žila s více manžely.
Konkubinát byl něco jiného. Konkubína žila s mužem a mohla s ním mít děti, zpravidla však neměla stejné právní postavení jako manželka. Podmínky se lišily podle země. Někde byla svobodnou ženou v méně závazném svazku, jinde šlo o zotročenou ženu bez možnosti skutečně svobodného souhlasu.
Ani harém nebyl druhem manželství. Původně označoval chráněnou soukromou část domu vyhrazenou ženám a dětem. Mohly v ní žít manželky, matka majitele domu, neprovdané dcery, další příbuzné, služebnice i konkubíny. Jak připomíná odborné heslo o historii harémů, v palácích šlo o rozsáhlou část domácnosti s vlastní správou, nikoliv pouze o prostor určený k sexu.
V islámském světě mohl mít muž až čtyři manželky
Nejznámější středověký model mnohoženství vytvořilo islámské právo. Korán připouští sňatek se dvěma, třemi nebo čtyřmi ženami, ale současně stanoví, že muž má zůstat u jedné, pokud se obává, že mezi nimi nedokáže jednat spravedlivě. Tento základ obsahuje třetí verš čtvrté súry.
Každá manželka vstupovala do řádného manželství. Měla nárok na svatební dar zvaný mahr, zajištění a stanovený podíl z dědictví po manželovi. Muž měl mezi manželkami rozdělovat čas a prostředky spravedlivě. To však neznamená, že všechny měly v domácnosti skutečně stejnou moc. Rozhodoval jejich původ, majetek, rodinné vazby, počet synů i přízeň manžela.
Mnohoženství bylo zároveň drahé. Uživila je především šlechta, bohatí obchodníci, vlastníci půdy a panovníci. Z právní možnosti proto nelze vyvozovat, že většina muslimských mužů skutečně žila se čtyřmi ženami.
Manželství také uzavíralo spojenectví mezi rody. Druhá či třetí manželka nemusela být jen výsledkem osobní náklonnosti. Její sňatek mohl ukončit spor, upevnit obchodní vztah nebo spojit vládnoucí rodiny. Žena tím získala postavení právoplatné manželky, současně se ale stávala součástí širší rodinné strategie.
Konkubína nebyla pátou manželkou
Omezení na čtyři ženy se vztahovalo na manželky, nikoliv na zotročené konkubíny. Právě tady vzniká představa, že muslimští vládci zákaz jednoduše obcházeli. Z pohledu tehdejšího práva však šlo o dvě odlišné instituce.
Konkubína neuzavírala manželskou smlouvu, nedostávala manželský dar a nedědila jako vdova. Byla právně nesvobodná a její postavení záviselo na majiteli. Do domácnosti se mohla dostat nákupem, jako válečná zajatkyně nebo darem. Romantický obraz dobrovolné společnice proto zakrývá skutečnost, že klasický konkubinát byl spojen s otroctvím a zásadní nerovností.
Porod dítěte ale mohl její situaci změnit. Pokud majitel uznal otcovství, získávala v klasickém islámském právu postavení umm al-walad, tedy matky jeho dítěte. Právní školy se v podrobnostech rozcházely, podle většinového sunnitského výkladu však taková žena neměla být prodána a po smrti majitele získávala svobodu. Její dítě se rodilo jako svobodné, shrnuje Cambridge World History of Slavery.
Mateřství tedy mohlo konkubíně otevřít cestu k většímu bezpečí a vlivu. Stále z ní ale automaticky nedělalo rovnocennou manželku.
Harém byl také centrem rodinné politiky
Představa místnosti plné žen čekajících na panovníka vznikla hlavně z pozdější evropské fantazie. Skutečný palácový harém představoval organizovanou domácnost, v níž platilo přesné pořadí.
Značný vliv mohla mít panovníkova matka, hlavní manželka nebo matka předpokládaného dědice. Tyto ženy spravovaly majetek, zaměstnávaly služebnictvo, podporovaly náboženské instituce a pomáhaly příbuzným získávat úřady. Přístup k vládci z nich dělal důležité politické prostřednice.
Pod nimi stály ostatní manželky, konkubíny, vychovatelky a služebnice. Jejich každodenní život se lišil podle postavení. Některé měly vlastní příjem, vzdělání a početný personál, jiné zůstávaly nesvobodné a snadno nahraditelné.
Harém navíc mohl existovat i v monogamní domácnosti. Jeho podstatou bylo oddělení soukromého ženského prostoru od míst přístupných cizím mužům, nikoliv počet sexuálních partnerek majitele domu.
Čína uznávala jednu manželku a více konkubín
Středověká Čína nabízí odlišný model. Muž směl mít pouze jednu právoplatnou hlavní manželku. Už zákony dynastie Tchang zakazovaly uzavřít dvě rovnocenná manželství současně, konkubinát však dovolovaly. Nešlo tedy přesně o mnohoženství, ale o hierarchickou domácnost s jednou manželkou a případnými vedlejšími partnerkami.
Hlavní manželka vstupovala do rodiny slavnostním sňatkem a spojovala dva rody. Měla vyšší rituální i právní postavení a často řídila ženskou část domácnosti. Konkubíny jí byly podřízené a nesměly být jednoduše povýšeny na její úroveň. Rozdíl mezi jednou manželkou a několika konkubínami vysvětluje také přehled rodinného práva císařské Číny.
Jedním z hlavních důvodů přijetí konkubíny byla snaha získat mužského potomka. Její děti patřily do otcova rodu a mohly se podílet na pokračování rodové linie. Za jejich společenskou matku však bývala považována hlavní manželka. Biologická matka tak mohla porodit dědice, aniž by sama získala postavení manželky.
Ani v Číně nebyl tento způsob života běžně dostupný každému. Další ženu, její děti a služebnictvo musela domácnost uživit. Počet konkubín proto současně ukazoval bohatství a společenskou prestiž muže.
Mongolské manželky vedly vlastní domácnosti
Ve stepních společnostech nemělo mnohoženství podobu uzavřeného palácového harému. Bohatí Mongolové mohli mít několik manželek a každá z nich mohla spravovat vlastní ordo, tedy tábor, hospodářství a skupinu služebníků.
Manželky zajišťovaly přesuny, zásobování, chov zvířat i správu majetku během mužovy nepřítomnosti. Vysoce postavené ženy mohly jednat s úředníky, řídit rozsáhlé državy a po smrti manžela vstoupit do politiky jako regentky.
Rovnost mezi nimi ale neexistovala. Rozhodovalo pořadí sňatků, rodový původ a postavení jejich synů. Hlavní manželka zpravidla stála nejvýše a její potomci měli největší šanci na nástupnictví. Studie v Cambridge History of the Mongol Empire zároveň upozorňuje, že některé ženy se manželkami staly po únosu nebo válečném zajetí.
Mongolský model tak spojoval mnohoženství s hospodářstvím, politickými sňatky i násilím. Více manželek neznamenalo, že všechny žily pohromadě nebo měly stejné postavení.
Židovské obce neměly jednotné pravidlo
Starší židovské právo mnohoženství výslovně nezakazovalo. Ve středověku se však praxe rozdělila podle jednotlivých oblastí.
Aškenázské obce v západní a střední Evropě přijaly kolem roku 1000 zákaz spojovaný s rabínem Geršomem. Zakazoval muži vzít si další manželku a zároveň omezoval možnost rozvést ženu proti její vůli. Jeho význam pro postavení aškenázských manželek popisuje studie právní historičky Elimelech Westreichové.
Sefardské a některé orientální obce zákaz nepřevzaly stejně důsledně. V židovských komunitách pod muslimskou vládou proto mohlo mnohoženství zůstat právně možné. Ani tam ale nemuselo být běžné. Bránily mu náklady, místní zvyklosti i podmínky uvedené v manželské smlouvě.
Náboženská příslušnost sama o sobě tedy nestačí. Žid žijící v Porýní se řídil jinou komunitní normou než jeho souvěrec v Egyptě nebo Jemenu.
Křesťanská Evropa trvala na jediném manželství
V latinské křesťanské Evropě prosazovala církev monogamní a zásadně nerozlučitelné manželství. Člověk nemohl uzavřít nový platný sňatek, dokud jeho manžel či manželka žili, pokud předchozí svazek nebyl prohlášen za neplatný. Vývoj této nauky shrnuje Cambridge History of Medieval Canon Law.
Realita byla méně čistá. Králové, šlechtici i měšťané mívali milenky a dlouhodobé družky. Ty však nebyly dalšími zákonnými manželkami. Neměly automatická práva manželky a jejich děti bývaly označovány za nemanželské. Otec je mohl podporovat, získat pro ně církevní kariéru nebo usilovat o jejich dodatečné uznání, neměly však samozřejmý nárok na trůn či rodové dědictví.
Ve Skandinávii a dalších postupně christianizovaných oblastech starší způsoby soužití nezmizely okamžitě. S upevňováním církevního práva ale začal být rozdíl mezi jedinou manželkou a ostatními partnerkami stále ostřejší.
V Himálaji se objevoval opačný model
Naprostá většina historické polygamie zvýhodňovala muže. V některých tibetských a himálajských komunitách se však rozvinula bratrská polyandrie. Několik bratrů si vzalo jednu společnou manželku a vytvořilo jedinou domácnost.
Smyslem bylo udržet půdu, stáda a pracovní sílu pohromadě. Kdyby se každý bratr oženil samostatně a rodový majetek se rozdělil, hospodářství by nemuselo v náročných podmínkách přežít. Polyandrie tedy nebyla ženskou obdobou panovnického harému, ale hospodářskou strategií rodiny.
Historici jsou nicméně opatrní při jejím promítání hluboko do středověku. Podrobné záznamy pocházejí hlavně z pozdějších období a z moderního antropologického výzkumu. Tradici a její ekonomické důvody shrnuje výzkumný přehled University of Nebraska.
Právní uznání neznamenalo svobodnou volbu
Polygamní svazky vznikaly z mnoha důvodů: kvůli dědicům, spojenectví rodů, pracovní síle, ochraně majetku i panovnické reprezentaci. Osobní náklonnost mohla hrát roli, málokdy však rozhodovala sama.
Postavení ženy se neodvíjelo jen od toho, kolik měl muž partnerek. Důležitější bylo, zda byla právoplatnou manželkou, vedlejší manželkou, konkubínou, otrokyní nebo matkou dědice. Dvě ženy žijící ve stejném domě mohly mít naprosto odlišné právo na majetek, rozvod, ochranu i budoucnost svých dětí.
Středověké mnohoženství proto nelze shrnout obrazem vládce obklopeného kráskami. Za dveřmi domácností fungovaly přesné hierarchie. Manželka mohla být politickou partnerkou a správkyní majetku, zatímco konkubína zůstávala nesvobodnou ženou. Harém tyto rozdíly nevytvářel – pouze je ukrýval před zraky cizích lidí.
