Článek
Milion nevydělal každý bon, ale výjimečný kus
Tuzexové bony byly za socialismu vstupenkou ke zboží, na které běžná koruna nestačila. Džíny, elektronika, káva, parfém nebo auto - to všechno se v Tuzexu platilo valutami nebo odběrními poukázkami. Historik Adam Havlík v pořadu Českého rozhlasu Plus připomíná, že systém sloužil hlavně k tomu, aby stát získal cizí měnu, která mu chyběla.
A právě první roky Tuzexu jsou dnes pro sběratele nejzajímavější. Ne proto, že by každý papírek z padesátých let byl automaticky poklad, ale protože se některé emise dochovaly v mizivém počtu. To je zásadní rozdíl proti pozdějším bonům z osmdesátých let, které lidé schovávali mnohem častěji.
Na stránce aukčního domu Bankovky.com je dohledatelný výsledek mimořádné dražby: padesátihaléřový odběrní poukaz z první emise Tuzex z 18. září 1959 se prodal za 1 260 000 korun. Nešlo ale o běžný bon z peněženky veksláka. Aukční síň ho označila za extrémně vzácný kus, který se do dražby dostal vůbec poprvé.
Rozhoduje emise, datum i nenápadný detail
A v čem je háček? Lidé najdou starý bon, uvidí na něm Tuzex a hned počítají, co za něj koupí. Jenže sběratel nejdřív zkoumá datum, nominální hodnotu, platnost, sérii, razítka, podpisy, stav papíru a případné poznámky o prodloužení platnosti.
U nejstarších kusů mohou být rozhodující i detaily, které laik přehlédne. Bankovky.com uvádí například jednokorunový poukaz z července 1958, u něhož byla doložena existence pouhých sedmi kusů; v aukci dosáhl ceny 960 tisíc korun. Další padesátihaléřový bon z druhé emise z prosince 1959 se podle stejného aukčního domu prodal za 1,32 milionu korun. To už nejsou jen staré papírky. To jsou mimořádně vzácné doklady rané historie Tuzexu.
Běžnější bony ale hrají úplně jinou hru. Mohou mít cenu stovek nebo nižších tisíců korun, zvlášť když jsou pěkně zachovalé, mají méně obvyklý ročník nebo patří do ucelené série. Na rovinu, i tak je to lepší než vyhodit je při úklidu. Jen není rozumné vidět milion v každé pomačkané jednokoruně z osmdesátých let.
Než bon prodáte, zkontrolujte, co vlastně držíte
Tuzex nebyl jen obchod, ale součást života v socialistickém Československu. Regionální muzeum v Teplicích u svých sbírkových předmětů připomíná, že bony byly předmětem černého trhu právě kvůli velké poptávce po nedostatkovém zahraničním zboží. Dnes zajímá sběratele i jejich grafika, technické provedení, vazba na konkrétní období a prostý fakt, že připomínají dobu, kdy se za pár papírků shánělo to, co dnes člověk koupí cestou z práce.
Praktický postup je jednoduchý. Bon nejdřív vyfoťte z obou stran, napište si nominál, datum a všechny viditelné poznámky. Porovnávejte ho se skutečně prodanými kusy, ne jen s přestřelenými inzeráty. Když se zdá starší, neobvyklý nebo má jinou grafiku než běžné pozdější bony, vyplatí se poradit s numismatikem nebo aukční síní.
Pozor na domácí úpravy. Nežehlit, nelepit izolepou, nelaminovat a nedrhnout gumou. Papír stárne a světlo mu nesvědčí; Národní archiv upozorňuje, že zejména ultrafialové záření patří mezi významné faktory degradace archivních materiálů. Bon proto patří do sucha, tmy a ochranného obalu, ne do vlhké garáže nebo na výstavku za okno.
Nejcennější není vzpomínka, ale doložitelná rarita
Staré tuzexové poukázky mají hodnotu i tehdy, když z nich nebude milion. Jsou připomínkou doby, kdy se peníze, zboží a známosti míchaly mnohem podivněji než dnes. Jenže nostalgie sama cenu nevyrábí.
Největší šanci mají rané emise z padesátých let, neobvyklé nominály, vzácné varianty, kusy s doloženým původem a co nejlepším stavem. Kdo doma najde pomačkaný bon z pozdějších let, nemá důvod hned volat aukční síň. Kdo ale narazí na starší poukaz s neobvyklým datem, měl by ho rozhodně nechat chvíli být. U tuzexových bonů totiž někdy neplatí, že starý papír je jen starý papír.
