Starý nábytek po prarodičích nevyhazujte. Správný kus může sběratelům stát za velké peníze

Běžný nábytek z konce 19. století může být poctivě vyrobený a přitom se prodávat obtížně. Je rozměrný, těžký a do současných bytů se často nevejde. Naopak nenápadná židle, stolek nebo malé křeslo z první poloviny 20. století mohou sběratele zajímat podstatně víc, pokud jsou spojeny s významným návrhářem či konkrétní stavbou.

Vysoce ceněnou oblastí je například český kubistický nábytek. Uměleckoprůmyslové museum v Praze získalo do svých sbírek čtrnáct nábytkových souborů zahrnujících práce Josefa Gočára, Pavla Janáka či Vlastislava Hofmana. Muzeum je označuje za obtížně dostupné doklady světově výjimečného českého kubismu. Podobný kus se samozřejmě neválí v každé chalupě, ale právě proto není dobré neobvyklý hranatý stolek automaticky rozřezat na palivo.

Velkou roli může hrát také doložený původ. Křeslo navržené Josipem Plečnikem pro pracovnu prezidenta T. G. Masaryka se v roce 2016 vydražilo za 1,1 milionu korun, přestože začínalo na 150 tisících. Jeho cenu neurčovalo jen dřevo a tvar, ale hradní inventární číslo, potvrzené autorství a vazba na konkrétní historickou osobnost, uvedl Český rozhlas.

Na rovinu, dědova kancelářská židle se tím automaticky nestává milionovým pokladem. Příklad však ukazuje, jak obrovský rozdíl může udělat ověřitelný příběh předmětu.

Než nábytek nabídnete za odvoz, prohlédněte jeho méně viditelná místa. Pod sedákem, na zadní stěně, uvnitř zásuvky nebo zespodu desky může být papírový štítek, vypálená značka, razítko výrobce, kovový štítek či inventární číslo. Vyfoťte je dřív, než se začnou odlupovat nebo je někdo přetře.

Samotná známá značka ovšem vysokou cenu nezaručuje. Typickým příkladem je ohýbaný nábytek. Legendární židle Thonet číslo 14 patří podle expozice UPM k nejprodávanějším nábytkovým modelům v historii. Právě velké množství vyrobených kusů znamená, že běžná samostatná židle nemusí být vzácná. Zajímavější bývá rané provedení, méně obvyklý model, dobře zachovaný soubor nebo kus s jasně čitelným označením.

Vedle značky rozhoduje konstrukce. Zkontrolujte, zda nejsou nohy zkrácené, dýha nahrazená fólií, původní úchytky vyměněné za moderní a jednotlivé židle seskládané z různých souprav. U čalounění mohou být pod novější látkou zachované starší vrstvy, které odborníkovi pomohou určit původní podobu.

Fotografie pořízené ještě v bytě prarodičů mohou mít překvapivou cenu samy o sobě. Ukazují, že stůl, křesla a skříň patřily k jednomu interiéru. Účtenka, starý katalog, objednávka od truhláře nebo rodinná korespondence mohou autorství podpořit lépe než sebevědomé tvrzení prodejce.

Největší chybu lidé často udělají v dobré víře. Starý lak zbrousí, dřevo namoří do módního odstínu, mosazné části vyleští a čalounění vyhodí. Nábytek pak může vypadat čistěji, sběratelsky je však chudší o původní povrch i důležité stopy výroby.

Kanadský vládní Institut pro konzervování upozorňuje, že původní povrch tvoří část historické hodnoty nábytku a po odstranění jej už nelze vrátit. Před odborným posouzením proto nedoporučuje staré dřevo louhovat ani kompletně přebrušovat.

Bezpečné je odstranit volný prach měkkým štětcem nebo suchým hadříkem a uvolněné díly uložit zvlášť. Nelepte je vteřinovým lepidlem a staré kování nevyhazujte, i když je rezavé. Při stěhování nábytek nezvedejte za opěradlo, područky ani desku, ale za pevnou nosnou konstrukci.

První odhad lze udělat podle dokončených prodejů skutečně srovnatelných kusů. Nestačí najít internetový inzerát, v němž někdo za podobnou skříň požaduje sto tisíc. Nabídková cena není důkaz, že ji někdo zaplatil. U slibného předmětu má smysl oslovit muzeum, znalce či specialistu na nábytkový design a poslat mu fotografie celku, detailů, spojů a všech značek.

Většina starého nábytku po prarodičích z člověka milionáře neudělá. Správný autorský kus, zachovaná souprava nebo předmět s mimořádným původem však může mít cenu desítek až stovek tisíc korun. Před cestou do sběrného dvora se proto vyplatí věnovat mu půl hodiny pozornosti.