Článek
Foťák, který voněl dovolenou, svatbou a nedělním obědem
Flexaret nebyl žádná frajeřina pro pár vyvolených. Byl to poctivý československý fotoaparát, který si člověk vzal na chalupu, na promoci, k moři do Bulharska i na rodinnou oslavu, kde se půlka lidí tvářila, jako by je focení bolelo. Přesně proto dnes funguje. Nejen jako přístroj, ale jako vzpomínka.
Za značkou stála Meopta z Přerova. Sama Meopta ve své historii připomíná, že její fotoaparáty Mikroma a Flexaret uspěly už na bruselském Expu v roce 1958. To není drobnost. V době, kdy se na Západě honila Leica, Rolleiflex nebo Hasselblad, mělo Československo vlastní optiku, za kterou se nemuselo stydět.
Jen je fér říct jednu věc natvrdo: Flexaret VII nebyl zázrak z jiné planety. Byl to solidní stroj. Mechanický, kovový, opravitelný. A právě to je dnes jeho síla. Elektronika v něm není, baterka nevyteče, displej nepraskne. Když ho někdo udržoval a závěrka není zalepená starým mazivem, může po desítkách let pořád fungovat.
Sedmička je ceněná, ale ne každý kus je poklad
Model Flexaret VII patří mezi nejzajímavější kusy celé řady. Specializovaný web Flexarety.cz uvádí výrobu v letech 1966 až 1970 a popisuje i výbavu, kvůli které má sedmička mezi sběrateli lepší zvuk: objektivy Belar 3,5/80, matnici s Fresnelovou čočkou, možnost práce s více formáty a závěrky Prestor RVS či později Prontor SVS.
Tady ale začíná vystřízlivění. Kdo doma najde Flexaret ve skříni, nemá automaticky v ruce deset tisíc. To je častý omyl. Cena se láme na stavu. Čistá optika, přesné časy závěrky, nepoškozené tělo, funkční posuv filmu, původní pouzdro, krytka, filtry nebo doklady. To všechno hraje roli.
Starý fotoaparát může zvenku vypadat krásně. Jenže uvnitř může být zatuhlý jako trabant po zimě. Závěrka se sice cvakne, ale časy nesedí. Zrcátko je matné. Matnice špinavá. Ostření drhne. A najednou je z „pokladu“ spíš hezká rekvizita na poličku.
Trh je střízlivější než historky z internetu
Sběratelská databáze CollectiBlend oceňuje Flexaret VII Automat podle stavu zhruba od nižších částek po vyšší jednotky tisíc korun. U mimořádně pěkného kusu se člověk může dostat výš, zvlášť když je po servisu a má příslušenství. Ale běžná realita je prostší: většina nalezených Flexaretů neleží v trezoru, nýbrž třicet let v komoře.
Přesto nejde o bezcenný krám. To je na tom vlastně nejzajímavější. Věci, které jsme brali jako samozřejmost, dnes znovu dostávají cenu. Ne proto, že by z nich byl luxusní artikl pro boháče. Spíš proto, že mizí svět, ve kterém se vyráběly přístroje na šroubky, ne na vyhození.
Fotografický server Paladix připomíná, že první Flexaret se objevil už v roce 1939 a šlo o dvouokou zrcadlovku s celokovovým tělem na svitkový film. Tahle konstrukce přežila válku, znárodnění, socialismus i nástup barevných rodinných momentek. A dnes přežívá i digitální mobily, které sice fotí ostřeji, ale žádný příběh v ruce nedrží.
Flexaret VII tedy může mít cenu. Někdy pár tisíc, u pěkného a funkčního kusu víc. Ale hlavní rada zní obyčejně: neprodávat naslepo za pár stovek prvnímu chytrákovi. Nejdřív zkontrolovat stav, zjistit přesný model a ideálně se poradit s někým, kdo starým fotoaparátům opravdu rozumí.
Protože tady nejde jen o peníze.
Jde o kus domácí paměti, který se kdysi válel ve skříni vedle diapozitivů, účtenek a náhradních žárovek. A najednou se ukáže, že děda neměl doma starý krám. Měl tam poctivý československý stroj, který se dnes znovu bere vážně.
