Článek
Vztah jsem měla jako malá lepší s tátou, maminka byla vážně nemocná a již jako dítě jsem měla spoustu povinností, které dítě rádo nevykonává. Byla jsem tatínkova holčička. To se začalo diametrálně měnit po naší obrovské ztrátě. Nedokázal se mnou o tom mluvit, a tak jsme vedle sebe hodně mlčeli, přežívali.
Pouhých čtrnáct dnů po maminky pohřbu se u nás objevila nějaká paní s čokoládou, byla celkem milá, vypila kávu a jela. Táta mi řekl, že je to jedna známá a její manžel prý má stejnou nemoc, jako měla mamka, tak se zajímá o průběh.
Paní Marie začala jezdit minimálně jednou týdně a do měsíce mi nabídla tykání. Mně ani tak nevadila, byla jsem hodné dítě, ale prarodiče a někteří příbuzní s tím (s paní Marií) měli trochu problém.
Ovšem její úsměv, milá povaha, zájem a ochota pomoci téměř s čímkoliv (občas trochu vypočítavě) jí odemkly všechny zámky. Postupně se stávala součástí naší rodiny. Měla své dvě dospělé děti a o manžela pečovala prvotřídně, to se jí nedá upřít. Měla právo na soukromý život – na sebe. Akorát musím konstatovat, že když jsme jeli my na návštěvu k ní, to byl třeba její manžel zrovna v nemocnici, přišla jsem si jako zloděj, podvodník a špatně se mi tam usínalo. Po pár letech manžel Marie zemřel, a tak byl vztah s tátou oficiální. Čím víc času u nás Marie trávila, tím víc jsme si v jedné domácnosti začaly překážet. Já byla prezentována jako nevděčný fracek a ona byla ochotná, pracovitá paní. Její hvězda zářila a má pohasínala. Táta už se se mnou nedokázal ani normálně bavit, všechno jsem v jeho očích dělala špatně. Výborně si ale rozuměl s každým mým partnerem.
Život plynul, všichni jsme si prožívali své lepší či horší okamžiky. Po střední a necelém roce účetnicko/sekretářské práce a nepříjemném napětí doma, jsem se stěhovala za svým klukem do Prahy. Vztah moc dlouho nevydržel.
Začala jsem se víc vídat s kolegou z práce, pronajali jsme si byt, pořídili kočku. Začala jsem cítit, že tohle možná není ono a tou dobou jsem otěhotněla – zázrak. Pravda, ten malý tvoreček mě udělal nakonec opravdu šťastnou a vrátil mě do hry o trochu pozornosti od táty i od Marie, která se stala mé dcerce dobrou babičkou. Dítě bylo nekonfliktní téma, volali jsme si, skoro každý víkend jsme jezdili do jižních Čech. Po pár letech se rozdělila naše společná cesta s otcem mé prvorozené dcerky, hodně jsme se odcizili. A tady byla zrovna Marie více na mojí straně. Táta zacouval a stranil mému bývalému partnerovi.
Následně vůbec nechtěl přijmout partnera nového, výrazně mladšího. Ten se ale nedal a tátu si poměrně rychle získal a po dvou letech si ho okamžitě omotala i naše dcera. Mně se to už ovšem nepodařilo. Patřil jen Marii (občas zákeřná rivalka) a mým dcerkám. Já jsem byla neviditelná, co se komunikace a jakýchkoliv citů týkalo. Marie mi pořád opakovala, že všechno bude jednou moje, že proto si ji táta nikdy nevzal. Já jsem ale chtěla jen trošičku lásky.
Tři roky zpět jsme trávili hodně času společně, karty, opékaní buřtů, společenské hry, koupání v bazénu, s Marií jsem vypila mnoho lahví vína a skoro pokaždé jsme se nepohodly – kvůli nějaké blbosti. Druhý den už se ovšem jelo s čistým štítem, žádné dlouhodobé spory.
Mnohokrát mi pomohla, mockrát ublížila – zkrátka „macecha“. Věřila jsem ale, že je nesmrtelná. Koncem října nastoupila do nemocnice na plicní na banální zákrok a týden před Vánocemi zemřela – rakovina. Pohřeb a vše kolem zařizovaly její děti, my jsme byli s tátou rázem zase cizí. Smuteční řeč sepsal studovaný pán, který ji znal povrchně. Zahrála jedna píseň a bylo po. Další člověk vymazán z povrchu zemského, ale zůstává v nás. Milovala život, své děti, svá vnoučata, víno, tanec, smích, ráda drbala s ženskýma, uměla skvěle vařit, péct, ráda četla, cestovala, hodně času trávila na zahrádce, jezdila na kole, plavala, cvičila, milovala mého tátu… všechno naplno.
Musím říct, že mi opravdu chybí. Věčně bych se s ní raději dohadovala. Nikdo jiný už mi neřekne „Karolínko“, protože už jsem velká, a tak mi zkrátka říkala jen ona.
Po jejím nečekaném odchodu se stal velký zázrak – neuvěřitelný zvrat v tátově chování. Pominulo snad zlé kouzlo? Mám zpět svého tátu. Tráví se mnou spoustu času, dokonce mě často pochválí (když je za co), poslouchá, co říkám a následně na to reaguje, zajímá se. Trvalo to dobře čtvrt století.
Chystám se poprvé na Marie hrob, pokecat. Netradičně …s vínem, které jsem jí dala a nestačily jsme ho vypít.
