Článek
Sedíme proti sobě v kavárně takhle poprvé, je to zvláštní pocit. Kočka s vosím pasem, černé vlasy jí dosahují minimálně k odhalenému pasu – břicho ven za všech okolností. Mluvíme spolu často, ale nemá to kostru, ani vytyčený cíl. Bojím se, jestli moc nekřičím (jsem poměrně dost hlučná v projevu), abych té křehké dívce nezpůsobovala jakékoliv nepříjemné pocity. Hlídám si tón hlasu a pomalu vytahuji zápisník. Najednou se na nás spustí odněkud shora obří pavouk, to snad není ani možné. Pomůže nám ho zneškodnit mladík od vedlejšího stolu. My jsme spokojené, jeho společnice poněkud méně…
V myšlenkách se vracím do minulosti. Božínku, takový malý uzlíček to byl, hodná, poslušná, citlivá. První tři roky ve škole proplakala, nikdo nevěděl proč. Ovšem studijní výsledky měla po celou základku výborné. Bohužel to bylo jedno z mnoha dětí, kterým se rozvedli rodiče. Střídavá péče je zlo, ale o tom někdy příště. Na první pokus se nedostala na střední uměleckou, tak to zkusila na zdrávce a všem se ulevilo. Tak plynul první rok – spokojená, zapálená. Chodila se spolužákem ze základky – ukotvená, nechalo by se říct. Netrvalo to ale dlouho, rozešli se, ona začala popíjet a kouřit. Ve druháku už chodila občas za školu a strašně se zamilovala do takového týpka – no vědět to její máma, nedovolila by to. Táta to moc neřešil, taky se zrovna zamiloval – do ségry toho týpka. Nic netrvá věčně, ani láska s novým klukem – ale ona ho milovala dál.
Doba je všelijaká, každý si doplní podle svého smýšlení, podle mě je bezcitná. Lidé nechtějí vztahy, nechtějí řešit nikoho jiného než sebe a cokoliv navíc každého obtěžuje. Svoboda ve všech směrech je naplněním ideálního bytí každého z nás. Fakt? Ne. Samozřejmě tomu tak není.
A tak se v překotném období hledání vlastní identity tahle „náctka“ ocitá sama v temnu, které ji málem pohltilo. Výbuchy vzteku, pláče, nulová sebeláska i sebeúcta byly cestou k sebepoškozování, které naštěstí netrvalo dlouho, ale pár jizviček jí bude navždy připomínat tohle období. „Proč jsi to dělala?“ Ptám se jí. „Protože ta bolest uvnitř byla tak strašná, že ta fyzická byla úplné nic a na malou chvíli odvrátila tu vnitřní. Cítila jsem se často úplně bezvýznamná, zbytečná.“
Dlouho trvalo, než se odhodlala vyhledat odbornou pomoc – než si vůbec připustila, že ji potřebuje. Psychiatrička jí předepsala antidepresiva, ale kombinace s alkoholem a nepravidelné užívání nebyla zrovna ta nejlepší cesta. Stávala se apatickou, přidaly se problémy s příjmem potravy. Rodiče se snažili, ale střídavka neumožňuje úplnou kontrolu. Zalhala, kde se to zrovna hodilo. Rozhodla se ukončit zdrávku a podala si přihlášku na uměleckou – dostala se. Ale ani tenhle zdánlivě spásný krok nepomáhal. Její táta jí koupil motorku, nikdo moc nechápal, ale byla to taková jejich společná revolta.
„Prosím, odvezte mě do Bohnic,“ zaznělo jednoho dne z jejích úst. A tak na nic nečekali a vyrazili. Když je někomu osmnáct, nesdělují rodičům nic – zvláštní, v určitých případech by snad šlo udělat výjimku. Je fajn, že je kam se v největší nouzi obrátit, ale má to svá ale.
Diagnóza zněla: HRANIČNÍ PORUCHA OSOBNOSTI
Hraniční porucha postihuje především ženy, zpravidla vyššího intelektu. Trpící mají často chaotické a neharmonické vztahy, problémy udržet si zaměstnání, jsou vysoce citliví na kritiku od druhých. Opakují se u nich nezvladatelné, destruktivní emoce, impulzivní chování, kterého za čas – když emoce opadnou – litují. Příkladem takového impulsivního chování může být např. sebepoškozování. Postižené trápí pocity neakceptace okolím, někdy mají potřebu předstírat, že jsou někým jiným, aby je druzí přijali. Mohou mít problémy s dodržováním řádu a sebeorganizací. Prožívají těžké emocionální krize, po nichž následují pocity sžírající prázdnoty a jsou tak vystavováni velkému psychickému utrpení.
Měli konečně diagnózu, ale co si počít dál, nikdo netušil… psychiatrička psala různá antidepresiva a upnula se k diagnóze, kterou za ní stanovili v Bohnicích.
Čas plynul, bylo o něco lépe, a tak přišly myšlenky na dávno zapomenutou motorku, co stála nehnutě v garáži. „Udělám si konečně papíry,“ radovala se.
První tvrdý náraz do zdi přišel u obvodní lékařky, když si šla pro potvrzení o zdravotní způsobilosti. „Tak na to, milá slečno, zapomeňte.“ Potřebuji zprávu od psychiatra. Psychiatrička chtěla zprávu od klinického psychologa a vyhrožovala, že minimálně rok potvrzení nedostane. Holka brečela dnem i nocí a okamžitě vysadila všechny léky. Chce naplnit tatínkovo očekávání. Taky chce být tou drsnou holkou, co v upnutém koženém oblečení usedá na svou motorku, nekontrolovanou rychlostí se řítí k cíli, zastaví, sundá helmu a pohodí svou dlouhou černou hřívou – jako z reklamy.
Hluboce se zamýšlím. Zdravotní systém není zcela tak propojen, jak by mohl být. Kdyby se sama nedoznala obvodní lékařce, že se rozhodla vyhledat psychiatrickou péči a brát po určitou dobu antidepresiva, měla by papíry – ale nejspíš by se na té motorce již dávno zabila. Na druhou stranu je stabilizovaná, zodpovědně studuje, pracuje, sportuje.
Co je tedy dobře a co není?
Zdroj:
https://psycholog-adicare.cz/hranicni-porucha-osobnosti-2/
