Článek
Bylo mu sedmnáct let, když se rozhodl, že se bude věnovat drogové problematice. Pracoval tehdy při studiu jako zdravotní bratr v domově seniorů a jeho kamarádi, kteří drogy užívali, ho často prosili o pomoc. „Přespali u mě, nakrmil jsem je. Některé se mi povedlo přesvědčit, aby s užíváním přestali. Přidali se ke mně a společně jsme pak pomáhali ostatním. Celé to vzniklo jako takové svépomocné hnutí,“ vzpomíná Jindřich.
V domě, který si pronajal, se spontánně scházeli lidé s drogovou historií, křesťanští intelektuálové, katoličtí kněží i chartisté. Vzájemně si pomáhali a podporovali se. „Po revoluci jsem zjistil, že na mě kvůli tomu byly nasazené tři různé složky Státní bezpečnosti,“ dodává pobaveně. Zpočátku chodil Jindřich po bytech vařičů. Navazoval s nimi kontakt, nabízel drobná ošetření. „Znali mě, a tak ke mně měli důvěru,“ vysvětluje. Jakmile ale padl komunismus, uvědomil si, že je čas začít dělat svou činnost více organizovaně.“ A tak v roce 1991 založil Podané ruce, nejprve jako nadaci. Začátky byly ale náročné. Organizace tehdy neměla žádné peníze. Pomáhaly jim dary druhých. „Lidé nám nosili peníze a jídlo. Od řádových sester a bratrů milosrdných jsme pro své aktivity získali bezplatně dvě budovy.“
Jindřich pak navázal spolupráci s Charitou, která jim pomohla napsat první projekt na Magistrát města Brna a v roce 1992 od něj získali 400 tisíc korun. Z toho zvládli zaměstnat čtyři lidi, Jindřich si plat nevzal. „Živili jsme se stavební činností, výrobou dopravních značek a výrobou ikon, dárkových předmětů. Z výdělku jsme dokázali uživit další čtyři zaměstnance a chod terapeutické komunity v Brně,“ vzpomíná. Jejich výrobky odebíraly obchůdky v Rakousku, Francii, Německu, Británii i Belgii.
Dalším problémem bylo nedostatečné vzdělání zaměstnanců v oboru. „Dělali jsme to neoficiálně už několik let předtím, přesto jsme nevěděli, jak mají takové programy správně vypadat,“ říká Jindřich, který se proto rozhodl odjet na několik měsíců do Británie, kde si potřebné znalosti doplnil. Další spoluzakladatel organizace Jaromír Smejkal odcestoval zase do Itálie. Po návratu z Velké Británie začal Jindřich se svými kolegy připravovat pro Brno nejrůznější strategie a programy. Nechyběly mezi nimi třeba výměny použitých stříkaček, kontaktní práce na ulici nebo služby pro městskou terapeutickou komunitu. A byli úspěšní!
Najednou se na Podané ruce začala obracet i další města — Třebíč, Zlín, Znojmo, Hodonín, Břeclav, Prostějov. „Často jsme pomohli tyto programy zřídit jiným organizacím, nejčastěji pro Charitu. Vtipné ale bylo, že my jsme tehdy neměli ani telefon. Musel jsem chodit do telefonní budky,“ vypráví. Denně si vyřizoval i deset hovorů. O budky byl ale tehdy velký zájem a tvořily se fronty. „Po dvou hovorech jsem zjistil, že jsem v budce už přes 20 minut. Bylo mi to trapné vůči lidem venku. Tak jsem vyšel a stoupl si na konec fronty. Vyřídil jsem si zase pár hovorů, stoupl si do fronty a pořád dokola,“ popisuje s úsměvem Jindřich. Podané ruce tehdy neměly k dispozici ani auto. „Na něj nám pak přispěl můj velice dobrý známý. Byl to katolický kněz a generální vikář diecéze z Walesu. Podporoval nás asi deset let a každý rok nám věnoval sto tisíc korun.“
S církví je historie Podaných rukou silně hodnotově provázaná. Kromě podpory církevních představitelů stojí také na křesťanských základech — milosrdenství a nezištná pomoc druhým v nouzi. „Sám jsem byl chvíli přesvědčen, že se stanu katolickým knězem,“ vypráví Jindřich, který studoval na teologické fakultě. Později vystudoval i aplikovanou psychologii a psychoterapii. „Jsem věřící, ale nedokážu se zařadit. Mám určité hodnoty, které pro mě hrají roli. Není pro mě ale tak podstatné, jestli je to ta nebo ona víra. Věřím v to, že člověk má dělat věci nesobecky.“
Podané ruce postupně rostly. V roce 2020 se organizace začala věnovat i pandemii koronaviru. Vybudovala například největší testovací centrum v Česku. Velkou roli v jejím zapojení do této problematiky sehrála i Jindřichova osobní zkušenost. „Jako zdravotní bratr jsem zažil v domově seniorů chřipkovou pandemii. Umřela nám půlka domova, měli jsme mrtvé i ve výtahu pro zaměstnance, pohřební služba je nestačila odvážet,“ vypráví. Bylo mu tehdy teprve dvacet let. Když přišel koronavirus, věděl, že se musí pokusit zabránit tomu, aby se situace opakovala. „Zároveň i v naší současné práci jsme zvyklí pracovat s prevencí přenosných nemocí, jako je epidemie žloutenek typu C,“ dodává.
Jindřich Vobořil je osobou, bez které by Podané ruce jen těžko mohly vzniknout. Po třiceti letech od založení organizace je ale paradoxně nejvíce pyšný na to, že organizace dokáže naplno fungovat i bez něj. „Jsem rád, že to na mě nestojí a nepadá. Mám kolem sebe spoustu skvělých a schopných lidí, kterým bych chtěl všem moc poděkovat za jejich nasazení.“
Speciálně by Jindřich ještě rád poděkoval některým dalším důležitým osobám z nejranějších začátků Podaných rukou, i když si možná nevzpomene na všechny: Marek Jargus, Radek Voříšek, Zdeněk Šujan, Petr Žáček a celá jeho rodina, manželé Havlovi a celá jejich rodina, Zdeněk Loučka a jeho rodina, René Muller a jeho rodina, Veronika Vymětalová, Jindřich Kuja, Marek Konečný, Jana Novotná a Ivana Bartošíková. Velký dík patří také jeho bývalé ženě Marii Luise Perello, která se přidala do Podaných rukou roku 1995 jako dobrovolnice, a udělala z Podaných rukou mezinárodní organizaci — angažovala se v projektech v Afghánistánu, Evropě i v Jižní Americe. Stála také u zrodu IES — vzdělávacího institutu.
Podané ruce jsou nezisková organizace, která prostřednictvím bezmála čtyř desítek odborných center pečuje o stovky klientů ve třech regionech České republiky. Podává pomocnou ruku lidem v tíživé životní situaci. Ať už se jedna o problém se závislostmi či například depresí, organizace jim pomáhá se osvobodit. Poskytuje jim všestrannou podporu a profesionální služby v oblastech prevence a léčby návykového chování, programů pro děti a mládež a duševního zdraví.
