Článek
Zvědavost i pocit odlišnosti od vrstevníků, taková motivace zpočátku stála za Tereziným rozhodnutím zkusit drogy. Na druhém stupni základní školy trávila dlouhé hodiny čtením knih o životech lidí, kteří jim propadli, což její fascinaci jen podpořilo. „Bylo pro mě nepředstavitelné, že někdo dokáže kompletně zahodit celý svůj život a skončit na dně. Svým způsobem mě lákal ten životní styl,“ vzpomíná na své začátky. Pochází přitom z milující rodiny, kde o lásku ani o peníze nikdy nebyla nouze. Bylo jí tehdy čtrnáct let, když si poprvé dala pervitin – zpočátku jej šňupala, pro silnější zážitek záhy sáhla po jehle. Příležitostně užívala také extázi. Sehnat drogu jí nedělalo problém, kamarádi z její party vždy měli co nabídnout. Od toho momentu uplynulo dalších dlouhých čtrnáct let, aby si Tereza uvědomila, že se ony příběhy z knih staly její denní realitou. A že zdaleka není o co stát.
V začátcích drogy Tereze otevíraly brány do nových světů. Unikala díky nim před nudou všedních dní. „Dodnes si to nedokážu vysvětlit, ale cítila jsem extrémní napojení na něco vyššího. To propojení s vesmírem bylo něco nádherného,“ přibližuje dnes již bývalá uživatelka.
Příznivý vliv měl pervitin také na její studijní výkon během středoškolských studií. „Stačilo si vzít dávku a hned mi to pálilo, zvládala jsem se na zkoušky naučit za jednu noc. Při předání výučního listu mě učitelka chválila,“ vypráví. Pozitivní okamžiky postupem času vystřídaly mnohé nepříjemnosti. Když jí bylo osmnáct, parta přátel se rozpadla, k tomu Tereza ztratila kontakt s blízkou kamarádkou a přišla i o tehdejšího přítele. Připadala si natolik osamocená, že se rozhodla sáhnout si na život.
„Z baru jsem k ránu kráčela kolem rychlostní silnice domů. Hlavou mi běžely myšlenky, že můj život už nemá smysl. Kolem mě projížděla auta, neváhala jsem a skočila jednomu přímo pod kola,“ popisuje. Po třech dnech se probudila na nemocničním lůžku s četnými zraněními. Bez berlí se na vlastní nohy postavila až po půl roce. Dva měsíce strávila v psychiatrické léčebně, odešla z ní ale bez významného zlepšení mentálního stavu. Po fyzickém zotavení se vše vrátilo do starých kolejí.
Na akcích v klubu Tereza potkala nové tváře, dařit se jí kromě pracovní sféry začalo i v milostných vztazích. S novým přítelem rychle přišla do jiného stavu. I když v těhotenství drogy vysadila, diagnostikovali jí lékaři v sedmém měsíci preeklampsii. Syn se narodil o šest týdnů dříve a byl velký jako grapefruit. „Z mého milovaného muže se navíc vyklubal schizofrenní psychopat, který mě bil, takže jsem zase byla psychicky na dně. V synových osmi měsících jsem se vrátila k pervitinu,“ přiznává s tím, že přítele opustila.
Soudní spory se ale táhly nekonečně dlouho. Na lepší časy svitlo, když se v roce 2015 znovu zamilovala. S novým partnerem se vzali, brzy se jim narodila holčička. I přes abstinenci se čerstvá maminka několik měsíců po porodu k drogám vrátila. Tentokrát to bylo jiné, Tereza začala být paranoidní. Postupně se rozvíjející psychóza narušila její důvěru vůči manželovi. Vztah začal rychle upadat. „Nalhávala jsem si, že mě podvádí. Musela jsem být pořád ve střehu, sledovat ho, nemohla jsem ani spát,“ vypráví. Ke zmírnění psychózy nepomohlo ani dočasné vysazení drog.
Další velká rána přišla začátkem roku 2018, kdy se Tereza dozvěděla o otcově rakovině. „Nerozuměla jsem tomu. Nikdy nekouřil, nepil alkohol, byl sportovní typ. Cítila jsem se zrazená, život pro mě přestával mít smysl,“ vybavuje si těžké chvíle před otcovou smrtí, která nastala v listopadu téhož roku. V tu chvíli Tereza propadla žalu a uzavřela se před svými blízkými. Krátce nato zemřel také její dědeček a milovaný pes, což bolest jen prohloubilo. „Bylo pozdě v noci. Po tvářích mi stékaly slzy, na hrudi jsem cítila nezastavitelnou pulzující bolest. Máma nebyla doma, ostatní spali. Zkontrolovala jsem děti, políbila je na tvář a pošeptala, že jim bude bez mámy líp,“ líčí okamžiky před skokem z lomu Hády.
Ani tento pokus nedošel do „zdárného“ konce. „Zjistila jsem, že mám rozdrcené obratle na zádech a krku, byla jsem jak v krunýři, bez možnosti pohybu. Nohy jsem viděla a uvědomovala si je, ale trčely z nich masivní ocelové konstrukce a nešlo s nimi pohnout,“ popisuje.
Velkou oporou jí při rekonvalescenci byla maminka, která ji v nemocnici den co den navštěvovala. Bylo to právě ona, kdo se obrátil na terapeuta Pavla Nepustila. Pravidelné terapie s ním Tereze pomohly z nejhoršího. „Neměl žádné předsudky. Šlo spíš o kamarádský pokec a já zjistila, že mi to dost pomáhá, když mě jen někdo poslouchá, aniž by měl tendenci mě přesvědčovat o své pravdě,“ vyzdvihuje.
Tereza se snažila s paranoiou bojovat, ale nebyla úspěšná. Aby přišla na jiné myšlenky, dala si znovu pervitin. Namísto úlevy se dostavily výčitky svědomí a pochybnosti o sobě samé. Jelikož jí drogy už přinášely jen bolest, rozhodla se v lednu roku 2020 přestat. Na Nepustilovo doporučení se přidala do skupiny Zotavení Brno, kde se setkala s velkým pochopením. Následně absolvovala i výcvik v koučování. Ve Společnosti Podané ruce aktuálně pracuje jako spojka mezi klientem a terapeutem. Náplní její práce je být svěřencům oporou a poskytnout v případě potřeby cenné rady. Hlavní je, aby Tereza byla empatická a vážila každého slova. Zaměřuje se zpravidla na uživatele pervitinu, protože s ním má sama mnoho zkušeností.
V pomáhání druhým našla svůj životní smysl. „Moc mě to baví a mám radost z každého pokroku,“ svěřuje se. Jejím zaručeným receptem na nástrahy se stal čas strávený s rodinou, jízda na kole nebo četba knih. Naposledy se touha po droze ozvala tento rok na jaře, kdy se potýkala s únavou a na chvíli zatoužila být zase více aktivní. Jindy jí bývalý dealer dokonce držel pervitin přímo před nosem, Tereza ale sebrala odvahu a odmítla. „Cítila jsem po tom velkou úlevu,“ usmívá se.
Dnes je Tereza rok a půl čistá a poprvé se dle svých slov upřímně raduje ze života. Nad vodou ji drží hlavně její děti, maminka i partner, se kterým pomalu obnovují dříve narušené pouto. „Cítím se naprosto skvěle! Baví mě život a jsem ráda, že jsem vůbec měla možnost se probojovat tam, kde nyní jsem,“ hodnotí. Vzpomínky na minulost v ní stále vyvolávají hořkou bolest i stud, po malých krůčcích si však odpouští dřívější chyby. „Už to beru jako součást svého příběhu. Věřím, že nebýt této zkušenosti, nebyla bych tak silná jako nyní,“ uzavírá.
Podané ruce jsou nezisková organizace, která prostřednictvím bezmála čtyř desítek odborných center pečuje o stovky klientů ve třech regionech České republiky. Podává pomocnou ruku lidem v tíživé životní situaci. Ať už se jedna o problém se závislostmi či například depresí, organizace jim pomáhá se osvobodit. Poskytuje jim všestrannou podporu a profesionální služby v oblastech prevence a léčby návykového chování, programů pro děti a mládež a duševního zdraví.
