Článek
Vesmíru, kde zubní pasta má jinou daň než zubní kartáček, přestože se oba používají ke stejnému účelu – a taky že někdy přijdou do styku s dásní. Vítejte v České republice, zemi s jednou základní sazbou DPH, dvěma sníženými a nekonečnou zásobou výjimek, výmluv a úředních radostí.
Tak proč vlastně nemáme jednotnou sazbu DPH? Ptá se to čím dál víc lidí, hlavně těch, kteří se jednou za čas odváží podívat do daňového přiznání, nebo – nedej bože – provozují restauraci, e-shop nebo jakýkoliv jiný podnik, kde se DPH stává denním chlebem. A upřímně: proč vlastně ne? Když se to tak vezme, jednotná sazba by mohla být ten švýcarský nůž v batohu daňového systému. Umožnila by omezit podvody, zjednodušit papírování a – světe div se – nemusela by ani zvedat ceny.
Ale hezky popořádku. DPH – daň z přidané hodnoty – je geniální vynález, pokud jste účetní nebo fanoušek Excelu. Funguje na principu „ty mi dáš fakturu, já ti dám DPH, stát si vezme svůj díl a všichni budou šťastní“. Jenže ve chvíli, kdy máte několik sazeb (v Česku je to aktuálně 21 %, 12 % a 10 %), začíná tenhle elegantní mechanismus připomínat spíš Rubikovu kostku po ránu.
Káva? Deset procent. Ledová káva? Dvacet jedna. Kniha? Nižší sazba. E-kniha? Vyšší sazba, protože přece „elektronická forma není skutečná kniha“, jak se kdysi nechal slyšet jeden z euroúředníků. Na to konto si člověk říká, jestli by DPH nešlo zjednodušit na jeden jediný, krásně kulatý, jednotný procentní údaj. Třeba patnáct? Nebo osmnáct? Kdo ví. Ale hlavní je, že by to bylo jednoduché.
Daňové úniky jsou mimochodem častým argumentem, proč by jednotná sazba měla smysl. Dneska totiž firmy, které si chtějí „pomoci“, často manipulují s tím, pod jakou sazbou co prodávají. Pár kreativních názvů, drobná úprava popisu zboží a voilà – najednou je ten luxusní tatarák vlastně „masový výrobek určený ke konzumaci bez tepelné úpravy“ a hup – nižší daň. Úředník si pak může hlavu ukroutit, jestli má tenhle produkt spadat do nižší nebo vyšší kategorie, a mezitím stát přichází o miliony.
Když by byla jen jedna sazba, tahle kreativní daňová gymnastika by ztratila smysl. Jasně, pořád by tu byl prostor pro podvody, ale aspoň bychom snížili počet příležitostí, kde se dá „něco upravit“. A jak víme, každá neexistující skulina je dobrá skulina.
Dalším plusem by bylo, že by se daňové přiznání dalo zvládnout bez potřeby dvanácti excelových tabulek, čtyř specialistů a jednoho šamana. Účetní by nám možná jednou i poděkovali. Stát by ušetřil za kontroly, protože by bylo snadnější poznat, co je správně a co ne. A podnikatelé by možná mohli zase dělat to, co původně chtěli – podnikat – místo toho, aby luštili, jak zdanit čokoládu s 65% podílem kakaa.
Ale abychom nebyli jen pozitivní, pojďme k tomu, proč to ještě nemáme. Inu, hlavní důvod je politický. Každý pokus sjednotit sazby naráží na obavy, že to někomu ublíží. Že se něco zdraží. Že lidé budou naštvaní, až zjistí, že jejich oblíbený jogurt zdražil o korunu. Ano, mohlo by to u některých položek vést k nárůstu cen. Ale stejně tak by jiné položky mohly zlevnit. A hlavně – nemusí se to dělat stylem „sekat hlava nehlava“. S trochou odvahy a špetkou selského rozumu se dá přechod udělat postupně, s kompenzacemi pro nízkopříjmové domácnosti a srozumitelnou komunikací. (To poslední je u nás spíš sci-fi, ale snít můžeme.)
Ještě jeden aspekt, který se v debatách často zapomíná: jednotná sazba by konečně ukončila absurdní diskuse o tom, co je „základní lidská potřeba“ a co ne. Někdo tvrdí, že potraviny mají mít nižší daň, protože jsou nezbytné. Jiný kontruje, že kultura je stejně důležitá. A další má jasno – základní potřeba je pivo. A víno. A uzeniny. A kdo by jim to chtěl vymlouvat? Ale hádejte co – jednotná sazba to všechno zamete pod jeden daňový koberec.
Možná to zní jako utopie, ale jsou země, kde to funguje. Dánsko, Estonsko, dokonce i Nový Zéland. Jasně, mají svoje vlastní problémy (například že tam všechno stojí jako v Paříži), ale pokud jde o DPH, prostě to jede. Žádné dohady, žádné podrazy, prostě jeden ceník, jedno pravidlo.
Tak co kdybychom to zkusili taky? V době, kdy se stát snaží ušetřit kde se dá a veřejné rozpočty jsou děravé jak ementál po laserové terapii, je možná na čase konečně udělat něco, co by opravdu fungovalo. Ne složité reformy, ne další kontrolní hlášení, ale obyčejná, lidská, srozumitelná daňová logika.
Jednotná sazba DPH. Nepřekvapí, nezmate, nevytáčí. A třeba by se díky ní už nikdy nestalo, že vám někdo zaúčtuje muffina s vyšší daní než svíčkovou, jen protože to první má papírový košíček a to druhé jen knedlík.
Ale hlavně – možná by se konečně přestalo říkat, že náš daňový systém je Kafka na steroidech. A to by byl pokrok.
