Článek
S dcerou jsme dostaly chuť na pizzu v naší oblíbené restauraci. Udělaly jsme si radost a vyrazily. Pro příjemné letní posezení se stala zahrádka restaurace jasnou volbou. Číšník se téměř nezastavil, hostů měl skoro plnou zahrádku. Usadily jsme se a číšník nás po chvilce obsloužil.
Popíjely jsme nápoje a v tom nám závan cigaretového kouře přiletěl k nosu. „Mami, něco tu smrdí.“ oznamuje dcera. „Ano, někdo kouří.“ odpovídám. Zcela si uvědomuji, že na zahrádce restaurace je kouření umožněno a současně nelze nikomu v této činnosti bránit. Rozhodně ani nehodlám nikoho za jeho zlozvyk pranýřovat nebo ho vykazovat ze společnosti, avšak nadšením jsme s dcerkou neskákaly. Pohledem jsem mapovala situaci, odkud se kouř line. Stůl od nás vlevo a obě dámy středního věku s cigaretami v ruce. Také vedlejší stůl vpravo se staršími dámami a opět dým od každé z nich. Za námi stůl se starším párem, paní si právě natahuje z jedné zapálené. Ach, to jsme si sedly hodně špatně. Přesuneme se? Rozhlížím se pro možný únik. Dva volné stoly opodál, avšak také obklíčeny kuřáky. Dnes k večeru jsme tu snad zastihly nějaký kuřácký sraz. Toto se nám tu nikdy dříve nestalo. Kéž by se hosté věnovali spíše jídlu než bafání. A škoda, že tito hosté nezamířili do hospody o pár metrů dál, tam se s tímto záměrem u piva počítá. Přemýšlela jsem v duchu. Avšak plně respektuji jejich rozhodnutí a nedovolila bych si hostům cokoliv vytýkat, mají nárok si na zahrádce restaurace zakouřit, když chtějí. Samozřejmě to, že nevnímají okolí a jen svou potřebu je věc jiná. Uvažovala jsem nad úkrytem v prázdných a horkých prostorách restaurace s pecí na pizzu, ale ani tato varianta nebyla zrovna příjemná. Cítila jsem se tak trochu v pasti odkud nebylo úniku. Dcerku natěšenou na oblíbené jídlo jsem nehodlala náhlým odchodem z restaurace zklamat. Tak snad nám tu pizzu přinesou alespoň co nejdříve. Dočkaly jsem se. Jídlo moc dobré, jen dým k nám nadále zaváněl. Nebylo to příjemné, ale přežili jsme to. Pro příště budu s vyhledáváním místa k sezení obezřetnější.
Asi jsem zhýčkaná prostředím bez kouření a bez kuřáků. Asi jsem si příliš odvykla pasivnímu vdechování cigaretového kouře. Asi jsem si dokonale zvykla na prostory se zákazem kouření. Asi většina mých přátel a příbuzných nekouří a ti co ano, jsou ohleduplní. Když se třeba na zahradě griluje a jí, nikdo po cigaretě nesahá.
Při vzpomínce na mé dětství mohu konstatovat, že se svět v této oblasti hodně změnil. Celé své dětství jsem trávila v domácnostech kuřáků, smrdělo mi to a kouř jsem nechtěla vdechovat, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Zakouřené prostředí se stalo součástí našich životů bez ohledů a bez servítek. Děti bývaly pasivními kuřáky svých rodičů, nevinnými svědky cigaretových dýchánků se známými, načež následně sami v raném věku z frajeřiny sahaly po cigaretách, aby nebyly oproti vrstevníkům za lůzry. Jako puberťačka jsem byla vystavována tlakům pokuřujících vrstevníků. Pubertální výrostci frajersky svírající cigaretu v prstech s nadřazenými gesty a pobízející „dej si páva“ mě však nevzrušovali a ani na zkoušku nenalákali.
Kde všude se před 20 – 40 lety kouřilo?
Za mého dětství snad všude a téměř neomezeně. Že v restauracích a hospodách, to si pamatuje i mladší generace. Zakouřené vlastní byty a domy nebyly ničím neobvyklým. Vlaky vybavené kovovými výklopnými popelníky, v ulicích nebo na autobusových zastávkách se vyjímali venkovní stojanové popelníky, povoleno bylo kouření v interiérech na pracovištích, a i nemocnice se pyšnily možnostmi pro kuřáky.
Má paměť nesahá hluboko do duše kuřákovi. Mé zkušenosti jsou z pohledu nedobrovolného pasivního kuřáka, který kdysi obklopen většinou kuřáků kouření zcela toleroval, přivykl každodenní praxi, v tichosti snášel a cigaretu nikdy do vlastní pusy nevložil. Nejsem slepý odpůrce a bez pochopení. Ve společnosti, v rodině i v partnerství jsem tento zlozvyk vždy akceptovala a nestavěla se radikálně proti, i když mě zápach a kouř omezovaly. S odstupem času, kdy se přístup společnosti a zákonů ubírá k silnějšímu nasměrování ku zdraví, v boji proti škodlivým tabákovým výrobkům a s tím spojenými opatřeními a omezeními. Teprve tehdy, přibližně deset let zpět jsem se otevřeně ohnala před kouřem letícím do mého obličeje, na rovinu jsem požádala příbuzné, aby nekouřili v uzavřené místnosti při mém těhotenství a následně zásadně v přítomnosti mých dětí. Naštěstí mám ve svém blízkém okolí s ohleduplností kuřáků i nekuřáků pozitivní zkušenosti.
Chápu, že není jednoduché se zbavit svých zlozvyků a někdo se jich ani vzdát nechce. Chápu, že nechceme být omezováni, a tak právě proto ani my neomezujme. Najděme si kompromisy a přizpůsobme se. Každý by měl při vykonávání svých zlozvyků brát ohledy na své okolí. Stačí se vžít do kůže toho druhého a uvědomit si, jak je špatné nechat vdechovat svůj cigaretový kouř děti, těhotné, stařečky, nemocné, i zdravé. Zkrátka kohokoliv, ať již se sám těmto nešvarům umí, neumí nebo nemůže bránit, ať již z neschopnosti, slušnosti nebo ohleduplnosti vůči kuřákům.
Pro zajímavost:
Nedopalky
