Kýče i skvosty Davida Černého: těhotná na golfu, klikující autobus, brouk na špendlíku

Sekretářka na vysoké židli

Pohybuji se ve městské části, kde to vůbec neznám, ale baví mě to. Přecházím po mostě přes železniční trať, kochám se pohledem do dálky a za chvíli již prohlížím kinetickou instalaci z nerezové oceli v ulici U Továren 770 v Hostivaři, která vyobrazuje sekretářku sedící na vysoké židli s otočnými nohami.

Elegantní socha střeží budovu společnosti zabývající se kancelářským nábytkem, pro níž byla vytvořena. Otočné nohy židle podle autora symbolizují potřebu se učit z chyb. Sekretářka je prvním bodem setkání, má vzbudit zájem a zamyšlení, zda se člověk nachází na všedním místě nebo je před firmou, která přináší emoce inovativním, inspirativním a odvážným pojetím svých činností.

Kromě plastiky Sekretářky mě upoutala krásné zemité dílo sochaře Jiřího Beránka s názvem Pomník stromům. Mám ráda přírodní materiály a dílo na počest přírodě je vlastně úchvatné.

V této části Hostivaře mě fascinují prázdné a klidné ulice. Ticho se tříští jen u nádražní hospůdky, odkud zní veselý společenský hlahol.

V děloze – In Utero

V Hostivaři jsem poprvé, proto si cestu k další instalaci prodlužuji přes místní lesopark, kde se kochám vůní stromů i hezkými výhledy. Určitě se sem vrátím a prozkoumám také místa u Hostivařské přehrady.

Z přírody mířím k ulici U Golfu 565, kde se rozprostírá udržované golfové hřiště Galerie Golf Hostivař. Kromě díla, které mě zajímá nejvíce, míjím další umělecké plastiky.

Šestimetrová socha těhotné ženy klečí na kopečku na sytě zeleném anglickém trávníku a drží se za hlavu. Přibližuji se, než mě zarazí cedule se zákazem vstupu na golfové pozemky. Avšak sochu mám nadosah, i když rozhodně ne tolik, jako když byla v roce 2013 vystavena na náměstíčku v centru Prahy mezi ulicemi Dlouhá a Masná. V centru dlouho nevydržela, musela být přemístěna kvůli památkářům.

V Hostivaři se socha z leštěné nerezové oceli vyjímá, protože je v souladu s prostředím, jež v sobě odráží. Plastika In Utero může být interpretována jako vyjádření ženského smutku a bezmoci tváří v tvář klesající porodnosti.

Dnes už více nestíhám, a tak zase zítra.

Londýnský posilovač

Na kinetickou sochu londýnského dvoupatrového autobusu jsem byla vážně zvědavá, proto jsem do ulice Klíčova 2 na Chodově dorazila na 15. hodinu. Vyčkávala jsem, ale marně, přestože zatím nepršelo, rozhodně nesněžilo, ani nebylo 5 stupňů pod nulou, autobus se ani nehnul.

Socha pohyblivého, světelného, zvukového autobusu s lidskými prvky vznikla k příležitosti Olympijských her v Londýně v roce 2012, kde měla své dočasné místo před olympijským Českým domem. K vyhotovení sochy se použil reálný anglický vůz z roku 1958, který však nikdy londýnské silnice nebrázdil.

Zadní část autobusu připomíná lidské pozadí a z jeho stran ční dvě silné paže, na nichž by měl autobus každý den mezi 15.00 – 15.30 hod. dělat kliky provázené zvuky námahy – hekání. V oknech sochy by se měly objevovat barevné světelné obrazce.

David Černý autobusu dodal lidské části těla a připsal mu lidskou činnost, tu však stěžejně nevnímá jako prostředek pro zlepšení kondice, ale jako postih za provinění. Spojení kliků se sportem, tréninky, vojenskou disciplínou, tělocvikem se často pojí s trestem a hláškou:

U Londýnského posilovače mě více, než chybějící pohyb a zvuk autobusu, zklamal jeho ošuntělý vzhled neudržovaného umění. Překvapivě až při sepisování tohoto textu jsem se dočetla, že je toto dílo fyzickým majetkem miliardáře, podnikatele a politika Andreje Babiše, načež jsem následně také pochopila umístění této sochy před budovou jeho společnosti.

Autobus při pohybu jsem si prohlédla ve videu. A zaujalo mě i nahlédnutí do fotodokumentace výroby tohoto kousku.

Brouk

Malý přesun hromadnou dopravou, abych se dostala k druhému dnešnímu cíli, plastice Brouk vyjímající se na rohu Vyskočilovy ulice u BB Centra v těsné blízkosti frekventované pražské magistrály.

Sedmnáct metrů vysoká socha představuje ikonický automobil Porsche 911 napíchnutý na špendlíku, což připomíná brouka v entomologické sbírce. Brouk se standardně vždy ve 45. minutě v čase mezi 7.45 – 22.45 hodin pohybuje, avšak já měla zase smůlu. Brouk je porouchaný a potřebuje revitalizaci. Informaci o nutné opravě sochy zaznamenává cedule „Černý dny pro brouka“.

Socha automobilu se skládá z jedenácti hydraulikou pohyblivých segmentů a jeho barvy odkazují na různorodost zabarvení hmyzu žijícího v přírodě.

Autor tímto dílem upozorňuje na přílišnou závislost společnosti na automobilech a zároveň vyjadřuje silnou náklonnost k vozu Porsche 911, kterou cítí již od dětství.

Co říkám na tyto dvě výpravy?

Jeden z těchto výletů mě zavedl do míst, kam se ráda znovu vrátím a více prozkoumám přírodní zajímavosti hostivařského lesoparku a Hostivařské přehrady. Moc mě baví jet za nějakými zajímavými cíli, a přitom nacházet ještě mnohem víc.

Viděla jsem a dozvěděla se dost nového. Netrápím se, že se mi dvě Černého díla nemohla představit v plné parádě, avšak nemile mě zaskočilo, že ze všech výtvorů, které jsem dosud viděla, je tím nejzanedbanějším právě ten ve vlastnictví miliardáře. A na Brouka se přijdu podívat i s dcerou, až bude revitalizován.

Těším se na mé další cesty za poznáváním děl Davida Černého.

Zdroje: Sekretářka v Hostivaři, Sekretářka, davidcerny.cz, Wikipedia - London Booster, david-cerny-tour.com, Novinky - klikující autobus, Pomník stromům, Umělec Jiří Beránek, Wikipedia - Jiří Beránek