Kýče i skvosty Davida Černého: zdechlý kůň, pohyblivá hlava, visící muž

Miluji cestování, poznávání a zároveň vidět své rodné město z jiného úhlu pohledu je pro mě výzvou. Rozhodla jsem se, že prozkoumám místa související s díly Davida Černého a poznám Prahu zase trochu jinak. Zajímá mě také hlubší pohled na Černého práci, která je často kritizována za výstřednost i schopnost rozdělovat společnost. Svou první výpravu do centra Prahy a na Smíchov mám za sebou.

Svatý Václav na koni jinak

Myslbekovu slavnou sochu svatého Václava na koni na Václavském náměstí zná snad každý a co plastiku Václava na mrtvém koni?

Před legendárním kinem v pasáži Lucerna ční ze stropu socha svatého Václava, českého knížete a patrona, sedícího na břiše mrtvého koně zavěšeného za svázaná kopyta. Kůň se svěšenou hlavou a vyplazeným jazykem připomíná ulovené zvíře a kontrastuje se slavným Myslbekovým pomníkem. Původně byla tato socha z pěnového polystyrenu instalována ve spodní části Václavského náměstí.

Autor tímto svým dílem mluví o stavu České republiky, která podle něj nefunguje a lidé jsou vůči situaci lhostejní. Socha má prý v pasáži Lucerna viset do té doby, než bude v zemích Koruny české obnovena konstituční monarchie.

Pohyblivá obří hlava Franze Kafky

Davy lidí vždy v celou nevyhlíží jen apoštoly pod Staroměstských orlojem, již roky se turisté také shromažďují před obchodním centrem Quadrio na Národní třídě. Obří pohyblivá hlava významného českého spisovatele Franze Kafky spojuje umění, řemeslnou zručnost a moderní technologii. Socha dosahuje výšky k 11 metrům, skládá se ze 42 pater a tvoří ji 24 tun nerezového plechu.

Pro pohyb socha ve svých útrobách ukrývá 21 motorových modulů a kilometr kabelů. Patra sochy se otáčejí nezávisle na sobě, čímž tvář Franze Kafky vytváří rozmanité grimasy. Socha se pravidelně otáčí každou celou hodinu po dobu 15 minut. V mezičase dochází k drobným pohybům jednotlivých dílů, tzv. vrtění.

Socha byla slavnostně představena v roce 2014 a později po dobu 5 měsíců v období 2023–2024 prošla generální rekonstrukcí, kdy byl instalován moderní otočný systém používaný např. u větrných elektráren.

Myslela jsem, že socha má jasné poselství a vzdává hold Kafkovi. David Černý však sochu pojal i jako rozhořčení nad českou politickou situací v roce 2014, kdy se pomocí nadsázky, vulgarity a literární symboliky negativně vyjádřil k reprezentování a vyjadřování hlavy státu a zkritizoval též společnost.

Motýlí efekt – motýlí křídla s těly stíhaček

Obchodní dům Máj na Národní třídě dočasně zdobí, někdo možná řekne hyzdí, dva obří motýli s těly stíhacích letounů spitfire. Pohyblivá motýlí křídla stíhaček poutají pozornost turistů, místních i památkářů.

Pohyblivé plastiky však nevznikly jen pro pobavení, ale především pro jejich hluboká poselství. Tkví v nich pocta československým stíhacím pilotům, kteří sloužili v britské armádě u operačních perutí RAF za 2. světové války. Dominantní stíhačky s motýlími křídly upoutávají tolik pozornosti, že si jen málokdo všimne 359 drobných siluet stíhacích letounů vytvořených z dlažebních kostech na chodníku u obchodního domu Máj v ulici Národní. Tyto siluety symbolizují stejný počet hrdinských československých pilotů bojujících za svobodu. Navíc motýli značí mír a stíhačky zbraň, obojí pak společně upozorňuje, při aktuálním dění ve světě, na velmi tenkou hranici mezi mírem a válkou.

Havel

V blízké Ostrovní ulici na budově vedle knihovny nacházím bronzovou sochu tvořenu z písmen, která mnohonásobně skládají jméno Václav Havel. Zároveň také tvar těla sochy odkazuje na iniciály Václava Havla. Socha byla vytvořena jako pocta Karlu Schwarzenbergovi, jednomu ze zakladatelů knihovny.

Tři grácie

Jen o několik kroků dál, když jsem z Ostrovní ulice odbočila do Voršilské 130/10 jsem musela vzhlédnou ke střeše kulturní památky klasicistního Deymovského paláce, kde sedí, stojí a leží tři sochy žen. Tento palác byl dostaven v roce 1721 z původních tří středověkých budov ze 14. století. V letech dům střídal majitele i využití, byl znárodněn a následně navrácen. Aktuálním vlastníkem je syn Karla Schwarzenberga Jan Nepomuk Schwarzenberg a v domě sídlí nadace Dagmar a Václava Havlových.

Muž se loučí - viselec

Pohled z ulice Na Perštýně do ulice Husova vás může vyděsit. U střechy domu visí lidská postava, která z dálky připomíná skutečného člověka. Jedná se však o dvoumetrovou plastiku od Davida Černého, která ztvárňuje zavěšeného Sigmunda Freuda.

David Černý touto plastikou intelektuála Freuda hloubal v roce 1996 nad nejistou budoucností příchodu nového tisíciletí. Freud je zavěšený za jednu ruku a tu druhou má v kapse, což značí autorovy pocity bezvýchodnosti i smíření.

Plastika procestovala i několik zahraničních měst a na jedné ze svých zastávek způsobila pořádný rozruch. V Grand Rapids v americkém státě Michigan si ji lidé spletli s člověkem pokoušejícím se o sebevraždu a okamžitě zalarmovali hasiče. Ti po příjezdu zjistili, že místo nešťastníka zachraňují pouze umělecké dílo.

Embryo a pamětní deska Václava Havla

Od visícího Freuda pokračuji směrem k Vltavě k Divadlu Na zábradlí na Anenské náměstí, kde mě čekají hned dvě Černého díla. Pamětní deska na počest Václava Havla a na okapu zavěšené světelné embryo.

Pamětní deska připomíná Havlovu práci v divadle a vyobrazuje to, co bylo pro Václava Havla typické. Tvorba desky byla financována z příspěvků drobných dárců a David Černý ji tvořil bez nároku na honorář. Darů pro vznik této desky se sešlo tolik, že je následně zástupci divadla museli odmítat.

Embryo za denního světla nepůsobí příliš poutavě, ale svítící ve tmě nejspíše zaujme. Určitě se k Divadlu Na zábradlí vrátím, abych plastiku poznala také v noci, kdy prosvítají její vnitřní části.

S embryem se pojí kontroverze. Dílo prý rozdělilo herce divadla na odpůrce a příznivce, ředitelka řešila stížnosti i pochvaly, vznikly z toho mediální výstupy a dopisem se ke sporu vyjádřil také autor. Například herec Miloš Mejzlík nazval embryo vředem, který je nutno odstranit. Avšak zda se jedná o skutečné spory či výstřednímu upoutání pozornosti k dílu, si můžeme vyhodnotit každý sám.

Proudy nahých mužů

Cestou přes přeplněný Karlův most k Hergetově cihelně na Malé Straně jsem si užila pohledu na náš krásný Pražský hrad a také na pár roztomilých nutrií na břehu Vltavy, které cizinci nazývali bobry.

Interaktivní kinetické bronzové fontány zobrazují dvě nahé mužské postavy močící na mapu České republiky. Význam tohoto umění nemůže být jasnější, protože podle Davida Černého je v Česku častým jevem „přečůrat někoho“.

Interakce soch tkví v jejich mechanickém a elektronickém pohybu boků, kdy lze SMS zprávou rozpohybovat proudy k psaní textů do vody v jezírku České republiky.

Miminka na Kampě

Když jsem došla na Kampu, musela jsem trpělivě vyčkávat, abych nefotila turisty lezoucí po lezoucích miminech. Jsem zastáncem jakési umírněnosti, tedy lézt nebo sedat na umělecká díla či strkat do jejich útrob prsty, mi přijde přes čáru. I těchto počinů jsem během 10 minut byla svědkem. Každopádně se mi v jedné jediné vteřině, než se turisté u miminek prostřídali, podařilo zachytit všechny tři bronzové sochy bez zvědavců a horolezců.

Nevinná dětská tělíčka se zmutovanými obličeji vyjadřují autorovi obavy z rychlého nástupu technologií, které mohou lidskou společnost poškodit.

Miminka lezou také po Žižkovském vysílači, kam se vydám někdy příště.

Quo vadis - trabant

Zamířila jsem k bronzovému odlitku trabantu na nohách z roku 1990 k zahradám Lobkowického paláce na Malé Straně, kde sídlí Velvyslanectví Německa.

Originál díla od Davida Černého odkoupila německá ambasáda a dnes se nejspíše nachází buď ve sbírce Fóra současných dějin v německém Lipsku nebo v německém muzeu Haus der Geschichte v Bonnu.

Sochu Quo vadis David Černý vytvořil v reakci na uprchlickou krizi na konci léta 1989. Tehdy se východní Němci snažili utéct na západ a využili k tomu i velvyslanectví v Budapešti a Praze. V souvislosti s východoněmeckými uprchlíky se v okolí Lobkowického paláce plnily ulice opuštěnými trabanty a wartburgy.

K pohledu na odlitek bronzové sochy trabantu jsem musela palác obejít k zadní části do petřínských zahrad, kde jsem objekt přes plot okem i objektivem fotoaparátu zaměřila.

Torzo růžového tanku

Dominantou náměstí Kinských na Smíchově (dříve také Štefánikovo, Albrechtovo nebo náměstí Sovětských tankistů) do června 1991 býval těžký sovětský tank IS-2m na 5 metrů vysokém kamenném podstavci. Tank číslo 23 (nazývaný také Smíchovský nebo Růžový) sloužil jako památník osvobození Prahy Rudou armádou od konce 2. světové války. V 60. letech se tank stal kulturní památkou a v roce 1991 o památkovou ochranu přišel.

V roce 1991 přetřel David Černý tank narůžovo, za což byl i krátce stíhán. Následnou zelenou barvu si tank udržel jen krátce, než ho znovu narůžovo přetřela skupina poslanců. Následně byl tank z náměstí odstraněn. Nyní je umístěn ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech.

V roce 2001 se krátce na náměstí Kinských bez schválení objevilo torzo tanku a znovu pak ještě v roce 2008. Nastálo je Černého trup tanku umístěn od roku 2018 a připomíná okupaci Československa Sověty.

Tank se noří pod zem a jeho růžová barva evokuje dojem měkkého a plyšového, který už nevzbuzuje hrůzu.

Sochy zadnic

Dnešní výpravu za díly Davida Černého jsem se chystala zakončit v Galerii Futura v Holečkově ulici na Smíchově. A přestože jsem měla o přístupnosti k této tvorbě pochybnosti, zkusila jsem. V zahradě galerie by mělo stát dílo související s Černého reakcí na politickou situaci z roku 2003 a týkající se tehdejšího prezidenta Václava Klause a bývalého ředitele Národní galerie v Praze Milana Knížáka. Sochy představující dvě obří spodní části těl s vystrčenými zadky, k nimž se leze po žebříku a hledí se do otvoru, ve kterém se přehrává videosmyčka, jak se Klaus s Knížákem vzájemně krmí kaší.

Zda sochy v místě skutečně stále stojí, jsem nezjistila. Galerie Futura v roce 2022 zanikla a pokud jsou sochy stále na původním místě, zůstaly nepřístupné. Aktuální fotografii těchto soch nemám, zachytila jsem jen starý domovní zvonek galerie a zašlý nápis. Podívat se na podobu soch lze na webu www.kudyznudy.cz.

Závěrem

Nikdy jsem nebyla velkým fanouškem moderního umění, díla Davida Černého však umí zaujmout, a to jak pozitivně, tak i negativně. Když jsem dříve na některé výtvory narážela, ani jsem netušila, že jsou právě tvorbou Černého. Navíc jsem neměla ponětí o jejich hloubce a významu.

Poučila jsem se a dnes již mohu počítat letouny tvořené z dlažebních kostek před obchodním domem Máj, vyprávět své dceři o uprchlické krizi a trabantech u Lobkowického paláce nebo vysvětlit, proč mají miminka na Kampě a Žižkovském vysílači podivnou tvář.

Za dalšími díly se již těším a jsem zvědavá, co nového ve mně zanechají.

Zdroje: David Černý, Hlava Franze Kafky, O soše Franze Kafky a citát, Václav a chcíplý kůň, Motýli na Máji, Podivný viselec, Deymovský palác, Sochy Černého, Černý rozpoltil divadlo, Rozdělil Divadlo Na Zábradlí, Embryo, Socha Quo vadis, Tank číslo 23, Umění Futura, Zadky