Článek
V červnu jsme s dcerou a příbuznými navštívili festival zmrzliny. Vychutnali jsme si velmi zajímavé příchutě mražených pochoutek a děti si navíc zařádily na skákacím hradu. Zmrzlina z kozího mléka, maková, s alkoholem nebo chilli, rolovaná, černá s křupavými červi, zmrzlinové sendviče, tříště, sorbety a netradiční kombinace chutí nás nadchly. Před odchodem z festivalu jsme dětem dopřály poslední jimi vybranou pochoutku. Dceřin výběr vyhrála zmrzlina s dětským dárkem, kartičkou pohádkové postavičky. Než si dcera vybrala příchuť, příbuzní si již svou zmrzlinu pro syna odnášeli. Konečně jsme i my přistoupily k prodavači. Cena mě zaskočila, kopeček zmrzky za 100 korun, oproti ostatním stánkům rozdíl 40 korun. Cenu jsem si zdůvodnila pohádkovou dětskou kartičkou navíc. Když jsme u východu z festivalu příbuzné dohnali, ze zvědavosti jsem se doptala, kolik za stejný kopeček, stejné příchutě, u stejného prodejce platili oni? Potvrzeno, prodejce nás okradl. Cena jednoho kopečku dosahovala o polovinu méně, než si ve skutečnosti prodejce řekl a já zaplatila. Vřelo to ve mně, především pro mou neschopnost. Proč jsem se prodavače na zarážející částku nezeptala hned? V ten okamžik jsem však silně pochybovala, že bych prodavači jeho zlý úmysl mohla dokázat, proto jsem se již k jeho stánku nevracela (ani netuším, zda by mi opakovaný vstup organizátoři festivalu umožnili). Zpětně si říkám, že jsem ho měla minimálně se situací konfrontovat, aby neměl pocit, že mu to jen tak prošlo. S nemalými finančními výdaji jsme při návštěvě oslav zmrzliny počítali, rozhodně bych však nepomyslela, že zaplatím i za neobjednaný a nesnědený kopeček zmrzliny navíc.
Před týdnem jsme v krásném parku s hřišti a vodními prvky prožívaly příjemné odpoledne. Svačinu a pití z domova měla doplnit točená limonáda z místního kiosku s občerstvením. Dcera si přála nápoj zakoupit sama. Přesnou částku jsem si nevybavila, ale že nás limča minule stála něco mezi 40-50 korunami jsem tušila. Odpočítala a vložila jsem sedmileté dceři do ruky mince v hodnotě 50 korun (20, 20, 5, 5) a hleděla jsem za ní od našich míst k sezení. Vše zvládla na jedničku, nápoj i vrácené drobné si nesla zpět k našemu stolu. Mezitím jsem na ceduli kiosku rozluštila cenu limonády. Dcerka mi podávala 3 koruny, avšak do správného počtu chyběla pětikoruna. Přistoupila jsem ke stánku, z blízka zkontrolovala cenu na ceduli a slušně oslovila prodavačku. Uvedla jsem fakt, že ji dcera platila čtyřmi konkrétními mincemi v hodnotě 50 korun, a tudíž dostala na zpět méně, než dostat měla. Prodavačka tvrdila, že ji dcera platila 45 korun. Bohužel důkaz nemám, prodavačky tvrzení nedokážu nijak vyvrátit a své dokázat, což uvádím také na hlas a dodávám, že jsem se nutně musela za dcerku ozvat, rozloučím se a odcházím. Pomyslela jsem si: Až budou večer počítat pokladnu, nepochybně mezi dýšky najdou i našich pět korun, o níž slečna (ať již úmyslně nebo ne) ošidila mou dcerku.
Toto mě zavádí do dávné minulosti, kdy mě samotnou matka vyslala do trafiky pro cigarety. Nekecám. Opravdu mi v mých asi 9 letech prodavač v trafice prodal pro matku cigarety. A ne jednou. Nesnášela jsem to. Matce jsem říkala, že ji ráda zajdu do obchodu pro něco jiného, ale cigarety ji kupovat nechci, aby si nekazila zdraví, nekouřila a nemuseli jsme všichni dýchat ten ošklivý smrad. Mé řeči byly marné. V trafice jsem předala bankovku, prodavač mi podal cigarety a mince na zpět. Hleděla jsem na vrácené peníze a počítala. Dopočítala jsem se za přítomnosti prodavače špatného výsledku, v ruce jsem držela méně, než jsem měla matce za cigarety vrátit. Ozvala jsem se, trafikář se mi vysmál a poslal mě domů. Doma jsem schytala pár facek, měla jsem se do trafiky vrátit a vyžádat chybějící peníze. Byť se nejednalo o velkou částku, každá koruna se hodila. Naštěstí matka pochopila, že bych se do trafiky vracela zbytečně, proto se s chybějícími penězi nezbylo než smířit.
Dnešní návštěvu supermarketu považuji za velmi zvláštní. Ovoce, zelenina a chléb v košíku. Stavím se do fronty u uzenin. Mladík – brigádník u pultu s širokým úsměvem ve tváři a sympatickou rychlostí působil na první pohled velmi pozitivně. Ve frontě jsem oceňovala jeho svěží přístup oproti jeho kolegyním. Běžná obsluha tohoto pultu se standardně vyznačuje zamračeným otráveným pohledem bez zájmu, elánu a ochoty. Téměř standardně postávám s dalšími zákazníky u pultu s uzeninami našeho supermarketu dlouhé minuty bez povšimnutí. Fyzicky přítomné, ale duchem nepřítomné prodavačky rovnající hromádky salámů nebo nečinně stojící u automatizovaného nářezáku zády k zákazníkům, již nepřekvapí. Ale, že ani oslovení a pozdravy zákazníků nevnímají, nebo ani fronta čítajících 5 a více lidí prodavačky neprobere, je pohoršující. Opečovávají dál salám, párek nebo zašpiněný pult a zákazníci jsou vzduch. Chápu, také bych na takovém pracovním místě dbala doplňování zboží, přípravy zboží k prodeji a udržování hygienické čistoty. Ale hlídání si příchodu zákazníků, upřednostnění zákazníka před potravinou nebo alespoň pozdrav s upozorněním na rychlé dokončení rozpracované činnosti, by rozhodně neškodily. Šnečí tempo a nepříjemné vystupování je pak již jen další nepříjemnost v řadě, která zanechává dojem nežádaného zákazníka. Vždy se nad takovými lidmi zamýšlím, proč takovou práci vůbec dělají? Ať jdou třeba uklízet, kde nebudou v přímém a stálém kontaktu s lidmi.
Ale zpět k mladíkovi. Došla jsem na řadu a pochopila, že mladíkův úsměv není upřímný, ale strojený. Asi dlouhá směna způsobila zamrznutí úsměvu. Oči trpěly, nesmály se, únava v nich zřetelně viditelná, a přesto se chlapec přemáhal a snažil být milý. Jeho snahy a ochotu oceňuji, bleskové tempo velmi kvituji, jen finální hláška každému zákazníkovi: „Ať vám slouží.“ drásala mé uši. Kolikrát ji dnes chlapec asi vyslovil? Zkrátka klasické díky nebo na shledanou by stačilo. S další položkou v košíku přecházím od pultu k chlaďákům s mléčnými výrobky. Pak ještě potřebuji koření. Náhle zhasíná velká část zářivek prodejny. Teď již po tmě na psaný text složení výrobků rozhodně nevidím a ani netuším, co to je v těch chladících pultech za zboží k mání. Jen sýr ještě po paměti nahmatám a v přítmí se za světlem u pokladem přesouvám. Regály s kořením pod rouškou tmy míjím. Nad samoobslužnými pokladnami naštěstí pár zářivek svítí. Rychle markuji svůj nákup, než to zhasne všude. Ach jo, zapomněla jsem si doma látkovou tašku. Nákup bez ní nepoberu. Markuji igelitovou tašku omylem 2×, volám asistenci pro odstranění nechtěné položky před platbou. Pokladní pomohla. Sesbírám všechen nákup a odcházím. Doma nákup vyložím na linku a hledám vyžádaný sáček želé bonbónů kupovaný pro dceru. Na pokladním lístku se sáček bonbónů vyjímá, ale hmatatelně nedohledatelný. Cestou by leda z tašky vyskočil, kdyby to zvládl, na ploše samoobslužné pokladny po mém odchodu zůstalo prázdno. Že by se sáček bonbónů svezl z plochy samoobslužky někam na podlahu či za kasu, když jsem uklízela nákup do tašky? Nebo v supermarketu dnes strašilo? Anebo strašilo v mé hlavě?
