Článek
V jednom z mých dřívějších textů, kde jsem se z vlastních zkušeností vyjadřovala k nesmyslným developerským projektům omezujícím kvalitu bydlení nás všech, jsem se v diskusi dozvěděla zajímavost. Prý jsem bába, která si stěžuje, že ji ve městě ubývá zeleně, abych si mezi paneláky mohla chovat slepice. Pán současně narážel na ožehavé téma, že důchodci musí uvolnit byty ve městech a odejít na venkov, jinak se prý bude stavět všude.
Nedotklo se mě označení „bába“. U mě jako čtyřicátnice, by mohlo být i lichotivým oslovením „to je ale baba“, i když tak to diskutér jistě nemyslel. Co mě však silně zamrzelo je vyčleňování penzistů ze společnosti. Předkládání, že překáží, zabírají místo a nejsou vítáni. Třeba tento komentující nemá zástupce starší generace ve své rodině, nebo naopak by se ho rád zbavil a získal po své babičce či mamince byt? Takto by rád odložil každého „nepotřebného“, kamsi ke slepicím nebo na okraj společnosti nebo rovnou pod most? A až bude sám starým mužem s radostí a dobrovolně uvolní svůj byt či dům mladším generacím? Pochroumané myšlení nejen tohoto jednotlivce mě více než zaráží.
K tomu ve mně zanechalo nesmazatelné stopy také jedno malé setkání v cukrárně. S dcerkou jsme se svými zákusky kráčely ke stolku, sotva jsme dosedly, oslovil nás starší pár. Zvídavý dotaz nás s dcerou rozpovídal a netrvalo dlouho, zabředli jsme do hlubšího hovoru. Vyprávění manželského páru důchodového věku nepojednávalo o stížnostech na zdraví, politiku, malé důchody, drahotu nebo mladou generaci. Vykreslili krátký, ale zřetelný obrys svých šťastných životů, do nichž nás svým vyprávěním vtáhly a nevtíravě projevovali zájem také o nás. Pár vyzařoval radostí ze života, optimismem, sounáležitostí a neotřelým vtipem.
Tyto dvě milé osoby nevyhlížely jako trosky odsouzené k záhubě, ani jako odvržení hodné a páchnoucí existence se slaboduchými nebo vtíravými postoji. Na druhou stranu jsem bohužel postřehla i náznak smutku. Z povídání vyplynulo, jak běžné vyčleňování důchodců ze společnosti prosakuje i do jejich spokojených životů a mnohdy velmi nevybíravými způsoby.
Pán kupříkladu popisoval setkání s agresorem, který mu před jeho zraky poškodil vůz. Když se ozval, agresor ho bez ostychu a úcty fyziky napadl a následně beztrestně odjel. Další nevalnou lekci manželskému páru připravil mladík za volantem drahého sportovního vozu. Včas na křižovatce neubrzdil svou splašenou jízdu a následně se lživě očišťoval, že do jeho bavoráku nacouval starý pán. Ani vyšetřující se na stranu spravedlnosti nepostavili a raději obětovali důchodce, kterému přeci záznam neublíží.
Ani při těchto negativních zkušenostech starší pár nesumarizoval, neházel vinu na dnešní dobu, mládež nebo společnost, necítil zášť, nestavěl se do pozice vševědoucích, výsostně zkušených a vážených, jen odevzdaně konstatoval uvědomění, jak nejsou žádoucí.
Před námi seděla obdivuhodná dvojice, která bez obalu odkryla svou tvář, podělila se o svou životní cestu, pootevřela dveře svých zkušeností, podala přátelskou ruku a milé pohlazení po duši. A mohla bych i vyprávět o své pětaosmdesátileté babičce, jejímu druhovi, jejich přístupu k životu a cítění, ale nedošla bych k ničemu jinému.
I my ve stáří jistě oceníme, když nebude platit citát amerického autora Trumana Capote: „Mladá generace si i dnes váží stáří. Ovšem jen pokud jde o víno, whisky a nábytek.“
