Článek
Tajemná zákoutí centra
S bráchou nás přitahovaly Foglarovské příběhy Rychlých šípů. Prostředí tichých uliček i tajemného kostela nás do Stínadel i k záhadě hlavolamu realisticky přenášelo. Vesele jsme pobíhali po dlážděných pražských ulicích se žlutými špendlíky na tričkách a rachotícími švihadly omotanými kolem pasu. Jednalo se o místa kolem Betlémského a Staroměstského náměstí, která nás magicky vtahovala do atmosféry příhod pátrání po ježku v kleci. Jaká to pak radost, když jsme alespoň plastového ježka v kleci objevili pod vánočním stromkem.
Co nás děti vedlo na Staromák?
Blízké Staroměstské náměstí jsme míjeli i několikrát týdně. Staroměstský orloj se nám nikdy neomrzel. Náměstí vždy křižovalo pár lidí a pod orlojem jsme stáli v nepatrném hloučku, který se pramálo podobá tomu dnešnímu. Velká ručička hodin ukázala dvanáct a skvělou podívanou jsme si nikdy nechtěli nechat ujít. Kostlivec pohybem lanka v ruce rozezvoní zvoneček, apoštolové otevřenými okýnky vykukují, závěrečné zakokrhání zlatého kohouta, okénka se zavírají a kostlivcův zvonek střídají hluboké tóny zvonu orloje. Konečně vnímáme také melodie zvonů Týnského chrámu i okolních kostelů. Naproti Staroměstské radnici se rýsovalo malé okénko s občerstvením. Dnes již ho tam nenajdeme, ale dosud vím, kde se přesně nacházelo. Když se nám jednou za nějaký čas poštěstilo, mohli jsme si pochutnat na párku v křupavém rohlíku. Velký výjimečný svátek pro mě i bráchu.
Prázdné Staroměstské náměstí je dnes již neobvyklé
Kůň víc než svatý muž
Václavské náměstí nás bavilo díky koni, svatý Václav na něm nás až tak nebral. Velká budova Národního muzea nad náměstím mě lákala jen v okamžiku, kdy nás se školou čekala její prohlídka. S velkým mamutem si muzeum spojuji nejvíce, pamatuji si ho již z mých prvních návštěv.
Pro nové větší bílé jarmilky k mým modrým mini šortkám s kapsičkou na zadku a bílému tričku jsme mířili k letitému zlínskému výrobci bot do obchoďáku ve spodní části náměstí. A úplně nejskvělejší místo se nacházelo na protější straně od domu s obuví. Rohová stavba s obrovským nápisem Koruna. To byl za mého dětství ráj. Vždy jsem již mezi dveřmi u mléčného baru slintala nad jahodovým koktejlem a úpěnlivě prosila matku, aby mi ho koupila. Dvě velké průhledné nádoby, v nichž se automaticky mléčný nápoj promíchával, mě přitahovaly jako magnet. Z bílých porcelánových pohárů jsem měla občas tu čest usrkávat studený navrchu napěněný jahodový sen, po němž bych se byla utloukla. Dnes, pokud by tzv. automat v Koruně stále fungoval, nedala bych dopustit na poctivé chlebíčky nebo třeba lahůdku v podobě pochoutkového salátu. Jasně, ve zdravé kuchyni si tyto výrobky místo nenajdou. Naopak provázanost s hříchem obžerství, bouří výrazných chutí a kalorickou bombou je nepopíratelná. Z nostalgie jsme si na pravý socialistický pochoutkový salát vyhledali recept a párkrát do roka si jej připravíme. S čerstvým křupavým rohlíkem se po něm jen zapráší.
A víte, že možná právě v automatu Koruna vzniklo v 50. letech „ruské vejce“ (dnes raději nazývané obložené)? Podle jedné z verzí vzniku jej vynalezl provozní Josef Hliňák z „odpadků“. Bufet nedisponoval dobrým skladem, proto se potraviny rychleji kazily. Když bylo nutné před zkázou zachránit řepu, sledě a vejce, nařídil provozní šéfkuchaři uvařit vajíčka natvrdo a dalšími dvěma ingrediencemi ozvláštnit bramborový salát. Následně pak salát ozdobili vařenými vejci, zalili majonézou a obložili naloženou paprikou. Název pak prý vznikl pro usnadnění schválení této novinky pro další prodej v automatu Koruna.
Václavské náměstí
Hračky a zase koktejl
Při procházce ulicí Na Příkopě jsme s bráchou vždy toužili vejít do obchodního Dětského domu známého prodejem parfémů a dětského zboží. Nejen, že jsme zasnění rádi okukovali hračky, ale také nás lákal náš oblíbený jahodový koktejl prodávaný i tu, v mléčném baru nejvyššího patra domu.
Obchodní dům Máj, divadlo a lanovka
Na Národní třídu do proslulého obchodního domu Máj jsme chodili především na nákup potravin. Na názvu domu jsem si jako předškolačka trénovala tři daná písmena.
Šikmo přes křižovatku jsme někdy nahlédli do dětského oddělení knih známého vydavatele. Dnes již si tam bohužel knihy nekoupíme.
Procházkou na druhý konec ulice jsme se u nábřeží kochali zlatou střechou Národního divadla s množstvím soch a na vršku protějšího břehu Vltavy pohledem na dominantní Petřínskou rozhlednu. Rozhledna však u nás nebodovala nejvíc. Mnohem větší přízeň si získávala lanovka, v níž bychom byli ochotni jezdit od rána do večera. Zrcadlové bludiště se malému člověku zdálo velké. O to větší překvapení, když jsem jej později navštívila jako maminka malého chlapce a již na mě působilo úplně opačně. Zajímal nás vždy příběh o Hladové zdi rozprostírající se kolem rozhledny. Karel IV. ji nechal vybudovat nejen pro zesílení ochranného opevnění Pražského hradu a Malé strany, současně i pro poskytnutí stravy chudým a hladovějícím dělníkům. Dokonce prý sám Karel IV. na stavbě někdy s dělníky pracoval.
Pohádkový Vyšehrad
Silné momenty nám připravil Vyšehrad. Krásný dětský program jsem zažila jedinkrát za celé své dětství. Výjimečná akce přichystala setkání s hloupým Honzou nesoucím raneček buchet, červenou Karkulkou a vlkem, princeznou se zlatou hvězdou v překrásných šatech nebo divokým čertem a Káčou. Chuť tvarohové buchty od Honzy cítím v ústech dodnes. Současné akce s pohádkovými postavami asi nikdy můj krásný zážitek nepředčí, nejspíše i proto, že byl ojedinělý a k tomu u nádherného Vyšehradu.
Střepy a střípky
Jednou zajímavou procházkou se pro mě stal průvod se střapatým mávátkem v ruce. Malé nohy mě z dlouhé procházky nebolely a cesta v davu lidí s vlaječkami i mávátky se mi líbila. Dětský svět by zkušenost vybarvil na zeleno, avšak můj pozdější věk dává této v tu dobu skoro povinné aktivitě červenou. Ještě, že další příště pro mou účast v socialistickém prvomájovému průvodu nebylo.
Známou Perlovkou jsme často procházeli. Jako dítě jsem samozřejmě netušila, čím je tato ulice vyhlášená. Jeden z rohových domů patřil vynikající cukrárně s lákavými harlekýny, rakvičkami a koňakovými špičkami, naproti zas řeznictví s uzenářstvím a opačný konec ulice s malou pasáží dosud zdobí prodejna českého skla a porcelánu.
Havelské tržiště nabízí možnost nákupu ovoce a zeleniny. Ani za mého dětství tomu nebylo jinak, avšak v jiné atmosféře a jiné kvality. Současně si tu lidé zobchodovali třeba i štěňata, koťata nebo vlastní vyřazené šatstvo. I matka vzala pár svých kousků, přehodila si je přes ruku a s nabídkou vyhlížela zájemce o džínovou bundu nebo šaty. Zvědavý pár prohlížel kousky z matčina šatníku, načež se mužův zájem obrátil k peněžence, se kterou závodním tempem sprintoval přes Havelák k Uhelnému trhu a dál. Matce zůstaly oči pro pláč. S neprodanými kousky oblečení se vydala nejprve domů a následně do Bartolomějské na místní stanici pro nahlášení krádeže. Z Bartolomějské ulice si okamžitě vybavím řadu zaparkovaných výrazných oranžovo bílých vozů s nápisy VB.
V minulosti byl průchod Karlovou ulicí na poloprázdný Karlův most plynulý a pohodový. O mostě jsem s potěšením slýchávala povídání, že se při jeho stavbě do malty přidávala syrová vejce a že město Velvary na stavbu nechalo popleteně přivést vejce vařená. Zlatý křížek na starém mostě u sochy svatého Jana Nepomuckého může plnit přání. Dotýkali jsme se ho při každé cestě, ale přání zůstala nevyslyšena. Důvodem, proč se nám nesplnila, může být špatný postup, jak si přát. Správně si přát můžeme podle tohoto mnou právě nalezeného návodu. Někdy asi návod vyzkouším, jen pokud ke křížku nebude příliš dlouhá fronta.
Od Karlova mostu přes Malostranské náměstí jsme stoupali Nerudovou ulicí k Pražskému hradu. Zábavu nám s bratrem vždy nastolovaly domy s domovními znameními U Zlaté kotvy, U Tří housliček či Nerudovo bydliště U Dvou slunců. Domy se symboly nade dveřmi jsme pojmenovávali a počítali jejich množství.
Na Pražském hradě jsme tíhli k malebné Zlaté uličce. Velkou atrakcí byla pochodující nebo nehnutě stojící hradní stráž. Vždy jsme si přáli, aby se muži pohnuli, udělali nějaké gesto nebo něco řekli. Ale nikdy se nám to nesplnilo. Hradní stráž se podobala sochám.
Karlův most
Hřiště a zábava
Hřišť se v centru příliš nenacházelo a v nejbližším okolí našeho domu už vůbec. Občas jsme vyběhli na dvorek mezi domy, kde se však další děti neobjevovaly. Ještě, že jsme si při hrách s bráchou často stačili sami.
Dětské herní prvky ukrývala Kampa, Žofín nebo Dětský ostrov, kam jsme čas od času za doprovodu dospělého zašli.
Byt v činžovním domě
Správcovský byt ve staré zástavbě Starého Města pro nás znamenal domov na šest let. Rozlehlý byt s vysokými klenutými stropy ve mně navždy bude vyvolávat nezapomenutelné dětské vzpomínky. Musím jen vytěsnit ty zlé. Na noční prázdný byt bez dospělých nebo obrovské tmavé sklepy s prý zazděnými jeptiškami. Toto, když zůstane v zapomnění, lpím na tomto bytě dosud. Vždy cestou naší tehdejší ulicí, sním o tom, jak mě současný majitel našeho dřívějšího bytu pozve dál a provede mě jím. Uvidím náš starý dětský pokojík a vzpomenu, jak si brácha pod parketu ukrýval své poklady nebo jak jsme s bráchou fixami dozdobili můj kočárek pro panenky.
Dnes sice rušná, ale stále kouzelná
Centrum Prahy změnila především doba. Rok po revoluci jsme se z centra odstěhovali a od těch dob se jeho podoba měnila. Památky zůstaly netknutě krásné, ale atmosféra má do mých vzpomínek daleko. Tajuplná Praha své kouzlo nezměnila, ale davy turistů a množství kýčovitých obchodů se suvenýry její intimitu značně ušlapaly. Nevnímám to zle, centrum Prahy stále miluji, jen zkrátka nostalgicky vzpomínám.
Autorský článek a použité zdroje pro podložení informací:
