Článek
Můj věk 3 – 8 let
Kolik mi tak mohlo být? Asi 5 let a mému bráchovi 3. Vzpomínám, kolikrát jsem slyšela zabouchnutí vchodových dveří. V ten moment jsem vstala leknutím z postele, procházela jsem tmou, prázdným bytem a volala: „Mami, mami, mami!“ Nikdo se neozýval, všude ticho, ponuro, tma. Strach mě lapil do své náruče a já šla za spícím bráchou. Promluvila jsem na něj a lehce jím zatřásla: „Máma tady není. Jsme tu sami.“ Chtěla jsem ho vzbudit. On něco zamumlal, otočil se a dál spal. Byla jsem sama, úplně sama a měla jsem strach, plakala jsem pod peřinou, až jsem z toho usnula.
Když jsme s bráchou zlobili, něco provedli, prali se, neposlouchali… Dostali jsme facku, pohlavek, přes ruce nebo na zadek rukou, vařečkou či koženým obuškem. Za trest jsme klečeli (někdy na tlačící vařečce do kolen) s nataženýma rukama a knihou na nich. Po pádu zátěže z rukou přiletěla facka. V záchvatu máminy zuřivosti jsme nejednou skončili v obrovském tmavém sklepě našeho starého činžovního domu (původně kláštera). Sklep s klenbami působil sám o sobě děsivě a s příběhem o zazděných jeptiškách pak ještě děsivěji. Vyděšeně jsme křičeli, brečeli, volali mámu, ať nás z té strašidelné tmy pustí domů.
Když prý byla matka malá, ošklivě ji nutili rodiče do jídla. Ani nás s bráchou podobné scény neminuly. Jídlem mého dětství se stala rozvařená rýže s hnědou hustou omáčku s příchutí mouky. Musela jsem u jídla sedět „dokud to nesním“. Pohlavky lítaly, jídlo studené, ochucené slanými slzami, navalování. Pak úleva, že jsem mohla vypadnout do svého pokoje a zmizet matce z očí.
Brácha se rád pral. Naše rvačky často končily mým pláčem. Šla jsem za mámou, aby mě utěšila. Dostala jsem od ní přidáno za to, že řvu.
Přes to všechno jsem mámu milovala. Říkala nám, že to s námi myslí ze všech nejlépe, že je lepší než kdokoliv jiný, třeba než teta nebo babička. Já jí věřila.
Můj věk 9 – 11 let
Budily mě matčiny mužské noční návštěvy. Zacpávala jsem si uši před hlasitými zvuky z vedlejší místnosti, ale nepomáhalo to. Matčiny hlučné vzdechy, výkřiky „ještě“ a „už“ se mi nepříjemně zarývaly do paměti. Nevstala jsem z postele a nešla za ní do vedlejší místnosti. Nechtěla jsem vidět, co se za dveřmi odehrává. Už jen představa, kterou jsem chtěla ignorovat, mě děsila. Volala jsem na matku. Po chvíli s rozepnutou blůzou na nahém těle přišla. Konečně zvuky utichly a přišel mámin vztek.
Venku se matka zastavovala a dávala se do řeči s lidmi ze sousedství. Sotva se daná osoba vytratila z doslechu, z usměvavé, příjemné, chápavé posluchačky se stala sprostě kritizující podlá osoba. Hýřila sprostými nadávkami, přirovnáními a odsuzováním.
V hračkářství jsem toužila po prstýnku. Matka mi ho odmítla koupit. Odcházela jsem trochu smutná, ale nic neobvyklého. Rázem jsem na něj nemyslela. Doma ke mně můj brácha napřáhl dlaň, v níž se skrýval onen malý prstýnek. Zavalily mě protichůdné pocity. Brácha mě má rád, chtěl mě potěšit, ale udělal něco zlého a to neměl, tak jsem to nechtěla. Cítím velkou vinu a jsem nešťastná. Prstýnek mě v ruce pálí a netěší, chci ho vrátit.
Matka se přátelila s jednou sousedkou. Často se navštěvovaly. Pokaždé, když se za sousedkou zavřely dveře, nevyvarovala se matka se jedovatých poznámek vůči kamarádce. Navíc se matka scházela také s jejím bohatým manželem. Před námi ho nenazvala jinak než d*bil od vedle. Ráda s ním vyrážela na nákupy. Umyla se, navoněla, pěkně se oblékla a trávila s ním několik hodin. Vždy si pak přivezla něco nového na sebe i něco pro mě a bratra, jen abychom mlčeli a nikomu o jejich schůzkách nepovídali.
Často jsme bývali sami doma. Lednice i potravinová skříň zely prázdnotou. Brácha začal vyžadovat hojnost jídla. Jednou během máminy nepřítomnosti snědl všech pět suchých rohlíků, které našel ve skříni. Snesla se pak na něho matčina zloba. Někdy navařila, a dokonce i něco upekla, v takových chvílích jsem cítila závan tepla domova. Jinak jsem se fixovala na jídlo ve školní jídelně. Moc mi chutnalo. Dávali mnohem větší porce, než jsem znala z domova a mohla jsem si i přidat. Zjistila jsem, že rýže chutná výborně. Nejvíc jsme se s bráchou těšili na babičku a dědu. Přijeli k nám vždy s taškami plnými jídla. Napečené buchty, upečené karbanátky, pomazánky, pečivo, uzeniny i sladkosti. Na návštěvě u babičky a dědy nebyla nikdy o jídlo nouze.
Můj věk 11 – 15 let
Můj milý brácha začal mít ve škole problémy. Nosil špatné známky, nedělal úkoly, flákal se do večera s kamarády a ukradl spolužákovi peníze. Matka často řvala a tloukla ho. Bráchovi to bylo jedno a matku ignoroval.
Matka otěhotněla. Dítě si chtěla nechat. Vztah ani peníze neměla, jen ji obklopovalo více převážně ženatých mužů. Narodil se můj druhý brácha. Velmi často jsem se o něho starala, hrála si s ním a hlídala ho. Byl úžasný, velmi klidný a usměvavý. Malého brášku jsem brávala na procházky s kočárkem a později na hřiště. Venku jsme občas narazili na mé spolužáky. Vysmívali se mi.
Začala jsem vnímat svůj vzhled, chtěla jsem se líbit a co nejvíce o sebe pečovat. Neznala jsem ani krémy natož líčidla, deodoranty a jiné. Nesměla jsem si mýt vlasy než 1× týdně či jednou za 14 dní, i když mi začínal problém s jejich kvalitou. Hygienu těla jsem musela také velmi omezovat, abych neplýtvala vodou. O kluky jsem se zajímat nemohla, nesměla. I prostá komunikace s kluky mi byla odpírána. Na toto téma jsem se však již obšírněji rozepsala ve svém článku ZDE. Při péči o brášku na nic jiného stejně nezbýval čas. Přesto jsem se svým vzhledem více zabývala. Dlouho jsem nosila účes ofina, po stranách vlasy nad uši a vzadu vlasy na krk. Účesem „schody“ bych jej nazvala. Rázně jsem jednou zakročila alespoň ve prospěch svých vlasů a od matky se od té doby již nikdy nenechala ostříhat. „Dlouhé vlasy, krátký rozum!“ pak pravidelně znělo naším bytem.
V pokoji jsem tiše seděla na zemi a četla si. Nenávistným tónem ke mně promlouvala matčina ústa: „Jsi tak podobná tomu bl*ci tátovi, úplně stejně jak on sedíš a máš jeho pohled!“ Matka mě prý nikdy nechtěla, to on si na ní zkoušel svou plodnost. V těchto chvílích jsem vždy toužila neexistovat, utéct, nebýt tu, nežít. Nikdy jsem neslyšela o jejím druhém těhotenství s naším tátou, kdy čekala bráchu, o tom nemluvila. Táty podobu jsme s bráchou znali především z fotky. Ve mně na něj tkvěly i nepatrné a pozitivní vzpomínky z útlého dětství. Ale matka jej hanila, kudy chodila. Hodně prý pil a propil by všechny její peníze.
Představovala jsem si, že od matky odejdu. Viděla jsem před sebou obrázky toho, jak stojím tváří tvář svému otci a čekám, jestli on mě zachrání, jestli mě přijme. Strach z odmítnutí mě k němu nikdy nezavedl.
S bráchou to šlo z kopce, obklopovaly ho čím dál větší problémy. Začal chodit za školu a lhal. Matku vůbec nebral na zřetel. Její pokusy o fyzické tresty se již setkávaly s neúspěchem. Brácha se již před násilím ubránil, matčinu ruku před ránou udržel, vařečku nebo jiné náčiní z ruky vytrhl. Do problémů se vložila škola a sociálka. Brácha přecházel na jinou školu, ale ani do ní nechodil. Domluvil se s příbuznou, že se k ní odstěhuje.
S matkou jsme se dostávaly do častých sporů. Cokoliv jsem řekla, nemělo žádnou váhu, cokoliv jsem udělala, bylo shazováno a kritizováno. Bojovala jsem za sebe sama, ohrazovala se a začínala jsem se stavět na zadní. Puberta se mnou cloumala. Vyvrcholilo to hádkou. Matka mě vláčela pokojem za vlasy, pak popadla paličku na maso a tloukla mě. Nedokázala jsem se bránit tak jako brácha. Volala jsem příbuzné, jestli můžu i já bydlet u ní. Přijala mě. O chvíli později jsme se i s naším nejmladším sourozencem shledali.
Tímto vše zlé neskončilo. Jen na chvíli se něco z toho přerušilo a poznali jsme také jiný rodinný život. U příbuzné jsme na nějaký čas cítili volnost bez manipulace a tvrdého zacházení, měli jsme zázemí, vřelý domov, souznění, péči a přijetí.
