Článek
Toho času jsem vychovávala jen syna, dcera ještě nebyla ani na cestě. Do našeho panelového domu se nastěhoval manželský pár. Bydleli o patro výš a měli asi tak pětiletá dvojčata. Snad pokaždé, kdy šli tito sousedé z bytu ven, nebo se odněkud vraceli, věděla jsem o tom, i když mě to vůbec nezajímalo. Křik, dupání, pláč nebo jiné hlasité projevy jejich dětí buráceli domem snad při každém jejich vstoupení na chodbu. Naopak vždy, když vešli do svého bytu a zavřeli vchodové dveře, zvuky utichly, jako když se vypne televize nebo rádio.
Tyto sousedy s dvojčaty jsem i nerada potkávala. Ať již jsem do chodby nebo výtahu vstupovala první já, nebo oni, vždy jsem pozdravila a na oplátku jsem slyšela jen mlčení všech čtyř členů rodiny. Něco ve mně mi bránilo přestat zdravit. S každým setkáním jsem jim dávala novou šanci, ale nikdy nebyla využita. Alespoň ty jejich děti uslyší ode mě a ostatních lidí v domě, že zdravit je slušným zvykem a třeba se i někdy přidají.
V našem desetipatrovém domě známe po letech všechny sousedy. S některými se jen pozdravíme, s jinými si i popovídáme a také máme mezi sousedy přátele. Ať už kdokoliv z nich, každý zná mého syna od malička jako usměvavého, milého a slušného kluka, který pozdraví, poděkuje, poprosí, přidrží dveře od vchodu nebo neujede někomu úmyslně výtahem před nosem.
Tím spíše jsem u sousedů s dvojčaty nerozuměla jejich přístupu k okolí i jejich vlastním dětem. Zpočátku mě hodně rozčilovali řvoucí, rozjívené děti, avšak následně mě mnohem více začali vytáčet spíše jejich neukáznění, arogantní rodiče vyjadřující neúctu. Jejich pojetí výchovy mi nepřipadalo ideální. Nechci soudit a hlavně kdoví, co za tím vším stálo. Sousedy jsem blíže nepoznala, nebydleli v našem paneláku dlouho. Možná se přestěhovali do domku, kde nebudou muset potkávat sousedy, kteří je obtěžují svým „dobrý den“.
Naťuknutí přístupu těchto sousedů/rodičů ke svým dětem mě posouvá k vlastním zamyšlením nad výchovou dětí. V dnešní době se velmi skloňují přístupy rodičů a způsoby jejich výchovy jako jsou autoritářský, liberální, ochranářský, demokratický nebo respektující. A my, rodiče dnešních dětí, hodně schytáváme výtky za naše nevychované děti, a to napříč generacemi.
Dnes mám kromě již dospělého syna také sedmiletou dceru. Mám možnost srovnání výchovy dvou jedináčků, děti mají věkový rozestup 16 let. Každé mé dítě je odlišné především temperamentem. Rozdíly mezi chováním a požadavky holek a kluků netřeba rozebírat. S mými přibývajícími léty a zkušenostmi jsem prošla určitým vývojem. Došla jsem k různým uvědoměním, poučila se z vlastních i cizích chyb, našla jsem také mnoho nového. I doba, způsob života a životní situace se změnili. A současně si na spousty momentů při výchově mého syna na první dobrou nevzpomínám, např. si okamžitě vybavím vše zalité sluncem a z negativního maximálně tak synovu občasnou nedochvilnost. Samozřejmě, až když se noříme do hloubky a do konkrétních okamžiků, něco si vybavím. Jsem vděčná, že od syna mohu dostat potřebnou zpětnou vazbu, jenž mě může dál formovat.
A co tím chci říci především je, že ani já nejsem oprávněna kázat sama sobě v rámci kritiky dnešní výchovy: „Co ty jsi to za matku, jak špatně vychováváš tu tvrdohlavou holku? Často pozdraví jen toho, koho chce. Často říká to nechci udělat, na to nemám chuť, to se mi nelíbí. Dlouze si sama vybírá oblečení nebo snídani, a to, co nabízím já, většinou nepřijímá. A ty matko, buď na ni tvrdá! Ať si to nedovoluje! Ať ti nepřeroste přes hlavu! Dítě musí poslouchat, ať z ní přeci vyroste slušná holka!“
Taková, jako jsem já? Která sice zná hodnoty, slušnost a poslušnost, ale nezná rodičovskou lásku a nechce následovat chyby své matky, ve výchově svých dětí tápe a hledá směr? Která z dětství zná autoritářské, agresivní, ponižující, manipulativní, lživé a zastrašující postupy? Která vždy jen poslouchala, slušně zdravila, děkovala, prosila a neuměla nikomu říct ne nebo nechci? Která dosud hledá své sebevědomí, zašlapané pod povrchem zemským a touží mít respekt nejen svých dětí, ale především respekt k sobě samé?
Ve výchově obou svých dětí se snažím vyvarovat všeho, co považuji za špatné a zlé, učím se a hledám vzorce, které z dětství bohužel nemám zažité. Zakládám si především na projevech mateřské lásky, opory, upřímnosti a otevřenosti. Ty špatné vzorce se snažím v sobě vypnout. Výchova je podle mě obrovský vývoj, poznávání sebe sama, někdy sáhnutí na samé dno, jindy obrovské pocity radosti a štěstí. A každopádně pro každého správného rodiče obrovská životní výzva!
