Článek
Ve svých vzpomínkách jsem se zaměřila nejen na cukrovinky, ale také na nápoje, které pamatuji, ale dnes se již většinou neseženou.
Sifonová láhev, výbava každé domácnosti
Skleněnou sifonovou láhev zdobenou proplétaným drátěným obalem vyrábělo družstvu Kovočas v Děčíně, využívala se k přípravě domácí sodovky, k čemuž sloužily bombičky plněné CO2. Takový sifon nechyběl ani v naší domácnosti. V tehdejším Československu se kromě sifonové láhve z Kovočasu vyráběla i kovová z eloxovaného hliníku ve výrobně v Moravské Třebové podniku Sandrik n.p., Dolné Hámre. Sifon jsme jako malí pili jen zřídka, ale zřetelně si vybavuji, jak nás z něj bubliny štípaly až v nose. O obsluhu sifonu, kdo mámě nebo návštěvě napumpuje sodovku do sklenky, jsme se s mladším bráchou nejednou poprali.
Voda se šťávou
Nejběžnějším nápojem se kromě sifonu stala voda se šťávou, případně kombinace sifonu a sirupu. A protože se u nás doma nepilo skoro nic jiného, šťáva se mi velmi brzy znechutila. Kromě chuti mi vadila i věčně od šťávy ulepená láhev, a přestože se někdy používaly i různé nálevky, lepivosti příliš nezabránily. Na pití vody se šťávou mě nenavnadily ani sirupy značky Ovocit zdobené lákavými etiketami s veverkou, želvou nebo zahradníkem Ovocínkem. Ale bráchovi i mámě šťáva chutnala a jejich favoritem byl Ovocit s příchutí zahradní směsi.
Barevné limonády ve skle
Limonády ve skle jsem chutnala jen při zvláštních příležitostech. Vybavím si třeba dovolenou s prarodiči, kde si na zahrádku restaurace děda objednal jedno pivo a mě žlutou limču. Bubliny mi prosvištěly přes krk až do nosu a nutily k říhání. Kromě žluté se prodávala také červená, oranžová, černá, a dokonce i modrá, ta však asi patřila k tzv. podpultovkám, protože jsem o ní jen slyšela a teprve nyní po mnoha letech i na dobové fotce viděla. Hořká chuť patřila zelené limonádě Amara s obsahem chininu a Broňa zas chutnala po broskvích.
Džus v kelímku jako jogurt
Zřetelně si vybavuji, bílý plastový kelímek s hliníkovým víčkem, v něm pomerančový džus specifické chuti, kterou dosud cítím v ústech. Jen se opatrně k nápoji dopracovat, bezpečně strhnout víčko a nepolít si sváteční šaty. Pompela rychle zmizela a zbyl jen dooranžova zbarvený kelímek. Podobným džusem v kelímku s hliněným víčkem byl ještě mandarinkový Olympus. Mě jako malé se samozřejmě nejednou podařilo džusem polít, z plastových kelímků se nepil zrovna nejlépe a odtržení víčka bez potřísnění bylo nad mé dětské síly, ale to pochutnání stálo za to.
Rozpustné nápoje v prášku
Šuměnky neboli Šumák se svého času kupoval za 20 haléřů, s oblibou si ho na zahnání žízně připravoval můj děda. Do skleničky s odtočenou dobře studenou vodou mě nechal vysypat obsah sáčku s červeno-černými nápisy, aby si pak prášek důkladně rozpustil promícháním hliněnou lžičkou.
Já však favorizovala zcela jiný sáček, jehož obsah jsem nerozpouštěla, ale sypala si ho do dlaně nebo rovnou do pusy. Obsah modrého sáčku skrýval instantní prášek k přípravě nápoje, ale nejlépe chutnal z dlaně, kterou mi pak spolu s jazykem obarvil. Mou oblíbenou příchutí se stala jahodová, ale ani na pomerančovou nebo citrónovou jsem nedala dopustit. Instantní nápoj Vitacit s obsahem kyseliny citrónové, cukru, vitamínu C a aromat lze koupit dodnes, jestli však chutná jako ten z mého dětství, nemám ponětí.
Trable s mlékem v sáčku
Mléku v igelitovém sáčku z výrobního družstva Směr v Jílovém u Prahy se přezdívalo igelitové vemeno. Prázdné sáčky od mléka nacházely další využití jako svačinový obal, odpařovač vody na ústřední topení nebo jako materiál pro kreativní výrobu třeba koberečků. V samoobsluhách jsme sáčkové mléko našli na hromádkách v chladících pultech a místo jeho skladování se poznalo i po čichu. Děravý obal a vyteklé mléko nebylo nic neobvyklého, proto každý nakupující, včetně mé mámy, vzal sáček s mlékem nejprve do ruky, zmáčkl ho uprostřed a vyčkával, zda se odněkud nevyvalí bílá tekutina. Látkovým kapesníkem se pak otřela upatlaná dlaň a prodavačky zas často řádily s vlhkým hadříkem po pokladním pásu. Donést mléko bez úhony domů, aniž by umáčelo zbytek nákupu nebo zanechalo cestičku z kapek na chodníku, byl nelehký úkol. Doma jsme pak sáčku odstřihli růžek a nastal problém „kam s ním?“. Opřít mléko v otevřeném sáčku jen tak v lednici předpovídalo mléčnou katastrofu, a tak ani v naší kuchyni nechyběla bílá plastová nádoba s odměrkou a ouškem. Napít se mléka přímo ze sáčku? Nezkusíš, nevíš! A tak nejspíš mnoho z nás malých i velkých pamětníků skončilo s mlékem nejen na bradě.
Vůně kávy v každé sámošce
Ze samoobsluhy se linula vůně čerstvě namleté kávy a my s bráchou se dohadovali, kdo tentokrát automatický mlýnek pomůže obsloužit. Naším nejdůležitějším úkolem bylo zmáčknutí zeleného tlačítka. Zrnkovou kávu Standard směs v papírovém sáčku si kupovala máma i babička s dědou.
Po nákupu se za pokladnami přistoupilo k pultu s automatickým mlýnkem na kávu značky OZAP, do vrchního černého trychtýře se nasypala zrnka kávy, prázdný sáček se uchytil ke spodnímu otvoru mlýnku, zelené tlačítko spustilo rachotící zvuk mletí, cinkot zrnek a za přidržení sáčku se pořádně zaklepalo, někdy dokonce zašťouralo, aby se sáček naplnil pěkně vrchovatě.
Dodnes se prý v některých malých samoobsluhách pár zapomenutých mlýnků najde.
Naše mlsání
Malou čokoládovou tyčinku Rumba mám spojenou s návštěvou tety a strejdy v Plzni. Tradiční uvítání z hořké čokolády s ostrou rumovou příchutí mi příliš nechutnalo, ale každé takové setkání a strejdovo hraní na tahací harmoniku mě zahřálo u srdce.
Mezi sladkosti, které jsem ráda mlsala, patřily bonbóny Ledovky s čokoládovou náplní, Bari mandle, oplatky v čokoládě Fidela, Dalida a Zoretka. Nejvíce se mi však stýská po oplatce Vanda v čokoládě prodávané ve stříbrném obalu a po pomerančovém želé v čokoládě baleném do průhledného obalu.
Brácha si pochutnával na ovocných karamelkách Si-Si, Lékorkách, cucavých Atlaskách s výbornou náplní, griliážových Vlnkách a miloval malé mentolové Antiperle hlavně jako náboje do pistolky i pro jejich hravou kulatou krabičku.
Mezi máminy oblíbené cukrovinky patřily Italská směs s ořechy a rozinkami v čokoládě nebo sušenky Lucie ve tvaru kytky. Sušenky Lucie jsem si také s chutí, a hlavně dětskou hravostí uzobávala. Nejprve jsem ukusovala hnědé listy, až mi ze sušenkové květiny zůstal nejchutnější bílý střed.
Babička nám často kupovala ovocné oplatky Svěženky, bonbóny Fialky, Kočičí jazýčky, čokoládu Nugátová pochoutka nebo Barila a s každým setkáním mě zásobila tyčinkou Deli s rozinkami v tmavomodrém obalu.
Při návštěvách u známých mě zas magnetizovala cukřenka s kostkovým cukrem. Dospělákům jsem nadšeně sladila kafe a sama si převalovala kostku v ústech namísto bonbónu a ještě více než cukrové kostičky se mi líbily bridž barevné tvary.
Lízátka, žvýkačky a klasika
Lízátka jsem vyhledávala jen málokdy, ale nepohrdla jsem karamelovo-mléčným nebo drobným, červeným, ovocným s pohádkovými obrázky na průhledném obalu.
Žvýkání nás hodně bavilo. Chuť Pedra sice rychle odezněla, přesto jsme na něj nedali dopustit. Hodně nás lákaly plátkové žvýkačky Jahoda nebo Fruit z Velimi a obrázkem nás potěšilo Bajo nebo Donald.
Besipky, Lipo, Bon Pari, Lentilky, gumové Medvídky, Milenu, Kofilu, Milu, Kávenky, Tatranky, Horalky netřeba připomínat, jejich výroba a prodej probíhá stále. Jak výrazně se složení, kvalita a chuť liší od původního však posoudit nedokážu.
Některé střípky z dětství pohladí po duši a jiné bolestivě tnou do srdce. Nebojím se zavzpomínat na obojí, avšak hřejivější je pohlazení, o které se mohu podělit s druhými.
Tehdejší dobu bych nechala spát, své nepříliš šťastné dětství bych také nevracela, ale těm dávným chutím a vůním bych se ráda poddala i dnes. A kdyby navíc šlo k těm dobrotám vrátit také mého milovaného dědu… vzala bych ho za ruku, rozběhla se nejprve do kuchyně rozpustit mu šumák, v sámošce mu umlela voňavou kávu, pozvala ho na pivo a já bych si dala limču ve skle a pochutnala si na oplatce Vanda.
Autorský text s doplněním ze zdrojů:
