Článek
Na našem sídlišti jsem párkrát zahlédla mladší ženu s bílou holí v ruce, v nosítku na hrudi si nosila malou holčičku a druhé dítko pobíhalo kolem. Zamýšlela jsem se nad jejím životním příběhem a nedokázala jsem si ani kapku představit, jak zvládá život bez zraku.
Malá setkávání před lety
V té době chodila má dcera ještě do školky, v níž jsem se potkávala s rodiči chlapce, kteří měli zrakovou indispozici s nevalnou vyhlídkou do budoucna. Oba totiž o zrak přicházeli zcela. Chlapcova maminka svůj stav těžce nesla, odevzdaná nepřízni osudu si stále vláčela pomyslnou kouli na noze a trápila se. Syna připravovala na dobu, kdy bude muset být zcela samostatný a rodičům pomáhat při pohybu i dalších činnostech. Z chlapce i jeho rodičů sálal neklid, nepohoda a já se vůbec nedivila, tak těžká břemena se nenesou vůbec snadno. Soucítila jsme s jejich těžkým osudem. Když však později naše děti nastoupily do různých škol, přestali jsme se potkávat.
Někdo nový v mém životě
Na kroužku našich dcer se naše cesty poprvé zkřížily, ale děti se znaly již ze školy. Ženě s bílou holí jsem nabídla doprovod (v pro ni neznámém prostředí). Od té doby jsme se vídaly pravidelně. Tuto obdivuhodnou ženu jsem tak začala nejen potkávat, ale i poznávat.
Má statečná přítelkyně
Blanka je velmi pozitivní člověk, který nemá ani tu nejmenší tendenci si na cokoliv stěžovat. Přistupuje k životu radostně a tentýž dojem z ní sálá. Se svou bílou holí se po tomto světě pohybuje beze strachu a těžkosti. Nestrádá a vychutnává si každodenních radostí i starostí naplno. Její dcery jsou šťastné, milované a milující holčičky, které po vzoru maminky bezstarostně nasávají vše kolem sebe plnými doušky.
Blanka je zdravá. Takový dojem nabere každý, kdo ji alespoň trochu zná. Má zdravou duši a velké srdce na dlani. Oči sice nevidí, ale vnitřní zrak má perfektní. Ráda naslouchám, jak detailně popisuje podobu nového trička nebo jak se dcera objala s kamarádkou. Nevidí, ale cítí a vnímá intenzivně ostatními smysly.
Blanka svou rodinu o nic neochuzuje. Prožívají společné chvíle na výletech, u moře nebo na horách. Doprovází své děti na kroužky, při sportu v parku nebo na zimním stadionu. Navštěvují také divadla a koncerty. Se svými dětmi tvoří, hraje hry, sleduje televizi a nechybí na žádných besídkách nebo vystoupeních.
Každodenní péči o svou rodinu bez výhrad přijímá a samostatně ji zastává. Nakupuje, vaří, uklízí, peče (dokonce i domácí chléb), písemně komunikuje na sociálních sítích, přes email i jiné elektronické kanály, a dokonce někdy i fotografuje.
Hloupě se ji někdy ze zvědavosti doptávám třeba: „Jak to vlastně děláš s tím sledováním televize? Tak barvitě si vyprávěla o Vojtovi a jeho dortech z pořadu Peče celá země.“ Blanka pak jen s úsměvem dodává, že dnes technologie velmi pomáhají. Může si k televiznímu pořadu pustit hlasový doprovod, který popisuje větší detaily. Nakonec upřesňuje, že však často při sledování televize nechce rušit zbytek rodiny, proto technického pomocníka nevyužije. Pozorně tedy napíná sluch, nasává slova z televize i z úst svých dcer a její představivost bezvýhradně funguje.
Osud se s ní nemazlil, přesto v sobě nenosí hořkost. Její oči léta koukaly, znaly oblohu, louku, domy, tváře, a i když neviděly vše zcela zřetelně, fungovaly. Beze zbytku a navždy ji zrak vzala až krutá nehoda. Blanka však ve tmě nežije, její vnitřní světlo rozsvěcí ji samotnou a všechno i všechny kolem ní. Ona nebere, ale dává. Zastává pro svou rodinu a přátele významnou roli průvodce ve světě barev a přináší niterní poznání o tmě, která se temnotě nepodobá.
