Článek
Jela jsem tramvají. Mezi zastávkami jsem si všimla mladého muže postávajícího a nervózně přešlapujícího z nohy na nohu. Asi pospíchá, říkala jsem si v duchu. Ve chvíli, kdy tramvaj zastavila na křižovatce na červenou, mladík silou otevřel dveře tramvaje, procpal se jimi ven a utíkal. Při úprku mu plandající široké nohavice kraťasů vyhazovaly hnědé řídké částečky všude kolem … No, to prostě nechcete zažít.
Na cestování v hromadné dopravě navazuje i situace, kdy mě v obsazeném vagónu metra hlasitě oslovil syn větou: „No fuuuj, mami, ty sis prdla!“
Lidská potřeba na sebe nenechá čekat, ať už jste kdekoliv a zastihnout vás může v různých podobách. Okamžitě se mi vybaví náš výlet na krásnou horu Radhošť v Moravskoslezských Beskydech. Míjeli jsme sochu Radegasta, pokochali jsme se jí a postupovali o další kus výše. Náhle mě přepadla křeč v břiše a nesnesitelné nutkání. Rázem jsem se nemohla soustředit na nic jiného než, kde vykonám potřebu. Po nekonečné chvíli hledání: hurá, odlehlé místo bez lidí v malém lesíku. Partner se synem pověřeni hlídáním vstupu a já honem za úlevou. Po mém vstupu do těchto míst, jsem se zděsila a musela jsem zpomalit. Průchod místem se podobal procházce po minovém poli. Zřejmě křeč v břiše do tohoto lesíka vodila turisty podobně jako k významným památkám a přírodním atraktivitám. Navíc návštěvníci lesíka jistě neměli vybavení, aby po sobě zvládli uklidit. Později po výletě, kdy jsme již na vrch Radhošť hleděli zdola, se na mě partner otočil se slovy: „Podívej tam, co poletují ta hejna much, tam si byla.“
Na neuklizená místa od těchto „voňavých nadílek“ bych navázala mou smradlavou příhodou na rande, již jsem odvyprávěla samostatně. Na obdobné poukazuje také dceřino šlápnutí do čerstvého psího trusu na zahradě příbuzných. Její bosá hnědě obalená noha působila sice komicky, ale smývání hnědého maziva, a především jeho zápachu zabralo víc než dost času.
A co takhle potyčky se záchody? Potkalo mě jich několik. Například v italském Miláně, kde jsem zavítala do útrob metra s toaletou schovanou za kovovými posuvnými dveřmi. Po vhození mince se dveře otevřely a mohla jsem vstoupit. Nepříjemný pocit, co když se při mé potřebě posuvné dveře samy otevřou, mě nutil pospíchat. Největší problém nastal při odchodu. Jak se dostat ven? Fobie z malých prostor a posuvných dveří bez kliky (páček, tlačítek, vypínačů) mi v hlavě promítala obrázky, jak tu zůstanu uvězněna, než někdo zvenku vhodí minci a vstoupí. Dodnes netuším, jak jsem se dostala ven. Prostě se náhle sunutím dveře otevřely a mohla jsem odejít.
Záchod mě potrápil také na zámku Náchod. Odchod z toalety mi komplikovaly zaseklé dveře. Plechové dveře jsem se pokoušela otevřít jemně, silou, až jsem jimi lomcovala a volala „pomóóc“. Už jsem je plánovala přelézt vrchem. Avšak mé rachocení a volání zaslechli partner se synem a přispěchali na pomoc. Uklidnila jsem se a pokoušela je znovu otevřít. Po chvíli konečně povolily.
Náruč záchodků jsem uvítala také kdysi na mysliveckém plese. Kamarád mě vyburcoval k popíjení pár panáčků. V kombinaci s kančím gulášem mě žaludek a střeva upoutaly k záchodové míse. Nějaký čas mi prostor 1,5 × 1,5 metru nabízel svou pohostinnost při střídání sedu, kleku a držení dveří s rozbitým zámkem. Krásné šaty, líčení i účes vzaly za své a nevnímala jsem nic než kroky přibližující se k mým dveřím. Nejméně hodinové trápení ustalo, vyčerpáním jsem již na uzavřené míse seděla a usínala, než mě z náruče tohoto prostoru vytrhl hlas příbuzné.
Ano, kontroverzní téma, a také přirozená lidská potřeba, která nás provází dnes a denně. Proto ať již zrovna sedíte na toaletě s výhledem na prázdnou ruličku papíru nebo se psím výkalem na botě usedáte do ptačím trusem potřísněného vozu nebo vás bolest břicha zastihne bez ubrousku hledajíce lopuch či alespoň dubový list, podělte se i vy o své záchodové peripetie.
