Článek
Před týdnem jsem po práci procházela ulicí lemovanou rozkopanými chodníky. Dlažební kostky na hromadách, jámy odhalující trubky a kupodivu zástup dělníků. Dva v jámě a šest přihlížejících. Opodál jeden v jámě, dalších pět postávajících a vesele blábolících. Měla jsem chuť si pro sebe udělat fotku, jako důkaz svého vidění. A nezdálo se mi to, navíc jsem tento jev jsem neviděla poprvé.
Nedávno v pracovní dny jsme přihlíželi podobnému scénáři na trase Praha - Jižní Čechy. Věčně rozestavěná dálnice D3 přitahovala naše pohledy pro malé laické zhodnocení pokročilosti této stavby. Dojmy nezanechaly pozitivní stopy. Pohled je tristní. Do přírody a krajiny zasahující pracovní stroje, haldy zeminy, rozježděná místa, návozy stavebních materiálů, pracovní buňky dělníků a dělníci převážně nikde. Avšak nutno dodat, že drobné rozestavěné úseky na sebe nenavazují: kilometry nic, dalších pár kilometrů rozestavěná část, následně zase žádná stavba a dalších pak pár kilometrů rozježděné krajiny, … Na pár místech se přeci jen pracovalo, a často právě v duchu jeden hází lopatou a další nad ním stojí. Práce, jak na kostele a někdo má čas v práci jen stát a koukat, jak druhý dře? Jsem jen ženská, na stavbě dálnice, výkopových pracích či opravách vodovodních rozvodů jsem nikdy nedělala. Ale čistě z laického pohledu obyčejného pracujícího člověka praktika i šetrného hospodáře bych obrázek nepracujících dělníků přirovnala k marnivosti a marnosti.
Zajímá mě, proč máme být svědky nečinně postávajících pracovníků na některých stavbách? Proč denně vídáme rozestavěná místa, kde se utápí milióny nebo miliardy peněz, ničí příroda, ráz krajiny a dlouhodobě také kvalita žití lidí v blízkosti těchto míst? Ano, pokud se někdy konkrétně stavba této dálnice dokončí, samozřejmě přinese zkvalitnění dopravy daného dopravního úseku. Jen, jestli vážně někdy k dostavbě této dálnice dojde. Z pohledu laika mi způsob prací připomíná pomíchaná a poztrácená puzzle, která do sebe nikdy nezapadnou.
Na druhé straně se setkáváme s developerskými projekty zastavující poslední zelené a volné plochy, které rostou, jak houby po dešti. Tady se stáváme svědky bleskové realizace stavby, což pro stávající občany staré zástavby nepřináší ani malé potěšení. Potíže spojené s umísťováním dětí do školek a škol, s parkováním nebo nedostatkem zeleně nejsou ničím výjimečným. Na těchto projektech však vidíme, že lze stavbu zvládnout velmi rychle. A kromě velkých komerčních projektů máme i my jednotlivci osobní zkušenosti s vlastními neméně náročnými projekty. Stavbou vlastního domu, úpravami nebo rekonstrukcí bytu a dokážeme velké věci. Současně dokazujeme, že když se chce, tak to jde a někdy i dost svižně. Rozhodně se totiž nečinně neopíráme o lopaty a nepřihlížíme práci jednoho pracanta. Sami přidáváme ruku k dílu a budujeme vlastní projekt, vlastní bydlení.
Dělníci u výkopu, které jsem viděla, ti na dálnici nebo i jiní, které jsem kdy ve svém životě zahlédla. Nechci jim nějakými svými názory odpírat volnou chvilku, pauzu na svačinu či oběd, ale toto se rozhodně v daných případech nedělo. Samozřejmě se jistě najdou i schopní pracovníci na těchto stavbách a rozhodně nehodlám házet všechny do jednoho pytle. Avšak zásadní problémy shledávám ve špatné organizaci práce, nedostatečné kontrole a řízení stavby, v demotivovaných nebo nekvalitních pracovnících, prapodivném plánování postupů prací a nedostatečným postihům za nedodržení včasného plnění.
Zítra mi zvědavost nedá a půjdu cestou z práce omrknout stav ulice s rozkopanými chodníky. Třeba mě tentokrát tempo prací, pracovní nasazení dělníků a jejich stoprocentní zapojení do činností mile překvapí. Přála bych si to. Nerada se do něčeho mísím, ale nemám ráda lenost, nečinnost a nespravedlnost. A pokud zas zítra uvidím pár makajících mezi dalšími mnoha postávajícími, asi se již neudržím a pánů se zeptám, jestli náhodou nečekají na vlak nebo až přiletí ufo.
