Článek
Krátce po poledni cestujeme s dcerou metrem za příbuznými a v tom ucítíme nepříjemný závan pachu. Na sedadla hned za našimi zády se usadily dvě osoby, které o sobě dávaly vědět nejen hlasitým hovorem. Nepříjemné narušení jízdy nás donutilo opustit naše místa k sezení. Mezitím na další zastávce přistupují lidé a starší dáma sedá na jedno z našich původních míst. Zápach, ohlíží se, odkud se line a sune se svým tělem co nejdál od zádové opěrky sedačky. Ještě dvě stanice jízdy, než budeme moci s dcerou vystoupit z tohoto vagónu metra. Bohužel se zvedají i dvě dotyčné osoby a přistupují ke dveřím metra. Vysoký štíhlý zanedbaný muž třicátník s nepřítomným pohledem. Krátkovlasá žena, neodhadnutelného věku, nepřehlédnutelně poškrábaná v obličeji s nepřirozeným otokem tváří, obě ruce omotané čerstvými bílými obvazy, na nohou nejméně čtyři velké náplasti, na sobě jen tričko a kalhoty zaříznuté mezi půlkami. Tristní pohled.
Dvě osoby vyšly z vagónu metra a postupovaly stejným sběrem jako my s dcerou. Žena na muže zoufale pokřikovala. „Proč zase musíme přestupovat? Proč mi to děláš?“ Muž nabral rychlost a pospíchal, aby se ženě vzdálil. Žena na muže křičela „Vždyť jsem ti dneska vyžebrala devět stovek, neutíkej mi, nenechávej mě samotnou.“ Muž přidal do kroku a ztrácel se v davu přestupujících lidí na jinou trasu metra. Žena již za použití vulgárních výrazů a rychlého kroku doháněla muže. Muž honičku na jezdících schodech vyhrál. Vyběhl je skutečně bleskurychle. Žena se trápila, zmítal jí vztek, z úst padaly peprné nadávky, jež by mnozí dospělí nikdy nevyslovili. Tloukla svými ovázanými pažemi do stěn jezdících schodů. Pohybovala se, jako by ji prostory patřily, nevnímala přítomnost ostatních lidí, roznícená vlastním trápením viděla jen stín svého cíle mezi davem. Prchající muž zanechal ženu na pospas jejím vlastním strastem. Ženin příběh končí na novém nástupišti, kde již muž nebyl k nalezení. Odešel z metra? Nastoupil do odjíždějícího vlaku metra? Schovával se v davu? Její křik utichl v okamžiku našeho nástupu do přijíždějícího metra.
Jistě nejen my s dcerou, ale všichni přítomní jsme ze sebe museli setřást nepříjemné pocity. Publikum nebylo malé. Stali jsem se nechtěnými svědky střípku ze života lidí pohybujících se na okraji společnosti. Tito lidé prožívají jiné všední starosti než my. Nevstávají ráno do práce nebo školy, nestarají se o svůj domov, nepečují o své děti, nevzdělávají se, nevěnují se sportu nebo zábavě, nenakupují na přípravu oběda, nesledují aktuální dění v televizi, nezajímá je volba prezidenta, nehledají destinaci pro výlet nebo dovolenou.
V nás s dcerou zůstaly otázky. Co s tou ženou bude? Setká se ještě s tím mužem? Kde asi žena přespává? Žebrá a taky krade? Je závislá na alkoholu nebo drogách? A změní někdy svůj život nebo dál zůstane ve spárech svého démona?
Často potkávám lidi bez domova pospávající na lavičkách, skupiny alkoholem se posilňujících existencí, žebrající feťáky, starce nebo invalidy. Cestu do/z práce v metru mi téměř pravidelně zpestřují shrbená tichá žena zahalená v šátku procházející vagóny metra s kelímkem v jedné a cedulkou v ruce druhé: „Jsem hluchá a němá, přispějte mi prosím.“ Muž s jednou nohou těžce se pohybující ve vlacích metra s úsměvem na tváři a slušným „dobrý den“ svírajícím svou kšiltovku s mincemi. U výstupu z metra vídám stařenku hledící do země s připravenou sukní pro vložení mincí kolemjdoucích. Srdce by se člověku nad nešťastníky ustrnulo. Jindy zas „komický“ panáček s nabíleným obličejem, černým oblekem, hůlkou a Chaplinovou buřinkou předvádí své kousky pro pobavení a přivýdělek. V pražských turisty přeplněných ulicích potkáte nespočet mladých týpků v kleče, skloněných s tváří přitisknutou k chodníku s čepicí či kelímkem na dosah své ruky. Jednou jsem přihlížela, jak jsou tito lidé organizovaní. Jeden postávající nedaleko žebrajícího si všiml policejní hlídky, okamžitě klečícího varoval a než hlídka došla, byl žebrák ten tam. Ulice poblíž Prašné brány, Staroměstského nebo Václavského náměstí, Karlova mostu přitahují rádoby muzikanty k vyluzování příjemných (i nepříjemných) tónů s cílem uslyšet cinkot mincí ve svých pouzdrech kytar. Nejméně třikrát jsem se zastavila u muzikálně založeného chlápka s vařečkami v rukou a improvizovanými bubny typu kýbl, hrnec, plech, barel, miska. Tento muzikant mě pobavil a potěšil. Ukázal své zajímavé a příjemné umění. Má mince skočila do pouzdra kytary.
Pravidelně potkávám staršího křehkého pozitivně naladěného muže. Táhne za sebou vozík s celým svým živobytím. U obchodního centra ze sebe procítěně vydává vysoké tóny s imaginární kytarou v tenkých pažích (bez kelímku, bez čepice, bez pouzdra kytary), někdy vypomáhá místnímu prodavači ve stánku se zeleninou, při zvučném hovoru si vypráví s dalšími místními lidmi bez domova (on však střízlivý, bez alkoholu). Naposledy jsme ho s dcerou zahlédly při pomoci pracovníkům úklidu veřejného prostranství sběrem odpadků.
Mé osobní zkušenosti velí nedarovat své peníze cizím osobám a vlastně nejen cizím. Zásadně ne těm, kteří čekají, co jim spadne do čepice bez jakékoliv vlastního přičinění. Kdysi mě oslovila korpulentní žebračka a po mém odmítnutí věnovat jí pár drobných mě častovala vulgárními nadávkami a výhrůžky. Tenkrát jsem počítala každou korunu, žila od výplaty k výplatě a potřebovala jsem předně zaplatit bydlení, jídlo a synovu školku. Peněz na zábavu nebo k našetření nezbývalo. I proto jsem neměla ani nejmenší pomyšlení své vydělané peníze věnovat neznámé ženě. Druhou zkušenost mi uštědřil muž, nad nímž jsem se slitovala. Prosil o pomoc, ukradli mu peněženku se všemi penězi a doklady. Potřeboval se dostat do hromadné dopravy a docestovat na druhý konec Prahy, prý už ušel mnoho kilometrů, aby nejel na černo a stále se domovu ještě nepřiblížil. Koupila a věnovala jsem mu přestupní jízdenku. Muž s jízdenkou rázem zmizel jak pára nad hrncem a rozhodně do útrob metra nevstoupil. Jistě byl vzteky bez sebe, že jsem jej neobdarovala penězi. V neposlední řadě vzpomenu na nešťastnou příbuznou lačnící po zapůjčení peněz. Realizovala jsem zápůjčku a dodnes si to vyčítám. Její donekonečna natažená ruka náš vztah zcela pohřbila. Nevěřím, že by si žebrající darovaných peněz vážili, že by pro ně našli správné uplatnění, že by cítili vděk a upřímně děkovali každému dobrákovi sáhnuvšímu do útrob své peněženky.
Krátkovlasá asi zraněná žena probíhající metrem za svým parťákem vyžebrala za dopoledne 900 korun. Kdo takové, ženě od pohledu lidské trosce, alkoholičce nebo feťačce mohl své drobné dát? A proč? Aby jí přispěl na krabici levného vína, cigarety, vodku nebo dávku? Aby jí pomáhal setrvávat v bludném kruhu, kde se cítí vlastně dobře a nechce ho opustit? Smutné to přirovnání „jít o žebrácké holi“ dnes již zdá se nepůsobí zármutek, ale jisté peníze bez práce získané klečením na chodníku. Ani v nejmenším nezávidím vydělané peníze těmito způsoby. Já sama mám v sobě nastaveno, že si peníze musím zasloužit, vydělat, obětovat jim svůj čas, píli a um. Výdělek na úkor někoho jiného by mě doslova ničil.
Přemýšlím o tom, jak nás některé pohádky nabádají činit dobro a pomoci člověku v nouzi. Honza věnuje svou poslední buchtu. Dobrácký chudý hladový muzikant se rozdělí o své poslední jídlo se stařečkem. Rázem je z obyčejného stařečka kouzelný a věnuje dobrému muzikantovi odměny v podobě ubrousku prostři se a oslíčku otřes se.
Proč darujeme peníze? Chceme pomáhat? Pro svůj dobrý pocit? Abychom si odškrtli svůj dnešní dobrý skutek - splněno? Cítíme lítost? Věříme, že daný člověk je v nouzi a potřebuje naši pomoc? Ano, někdy to tak může být. Ale spíše se setkáme s potřebnými, kteří si o pomoc nikdy sami neřeknou, kteří bojují sami za sebe z posledních sil a snaží se nedat na sobě své neštěstí a bídu znát. Pracují do posledního dechu, sami pomáhají druhým, hledají cesty, aby nežili na úkor druhých, aby nebyli na obtíž. Takovým bychom měli podávat pomocné ruce. Třeba tomu pánovi s vozíkem, o kterém má dcerka prohlásila, že je hodným bezdomovcem, protože pomáhá sbírat odpadky a zpívá lidem pro radost bez kelímku na peníze.
