Článek
Ve své podstatě se na svůj věk necítím. Připadám si mladší a naštěstí i okolí mi často odhaduje o nějaké ty roky méně, čehož si neskutečně cením. Současně jsem však realista a uvědomuji si, že se na mě léta podepisují.
Dnes ráno při pohledu do zrcadla na sebe překvapeně hledím, jako bych se neviděla třeba rok. Dosud jsem si nevšimla, jak mi poklesla horní oční víčka. Že by tou hlavní příčinou bylo spíše zapomínání, než že by můj pohled zestárl? Na vrásku vyrýsovanou uprostřed čela mezi obočím mě již upozornila před mnoha měsíci dcerka: „Mami, proč tam máš tu čárku?“ V ten okamžik jsem sice mimické svaly povolila, ale rýha zůstala.
Se svou postavou mám problém od druhého porodu císařem a nejsem schopná s tím nic moc udělat. Trápí mě diastáza, vypouklé břicho a kila navíc. Cvičím, snažím se, makám, jindy to vzdávám a lenoším. Nemám pro cvičení správný zápal ani morálku. Jsem neschopná se na svůj problém dlouhodobě zaměřit, najít si na něj čas a energii. Výsledkem je pak mé nízké sebevědomí, které si k tomu udupávám. A bohužel nejen já sama.
Krátce po porodu hleděla prodavačka do kočárku na naše čtrnáctidenní miminko a současně si okatě prohlížela mě. „Vy zase čekáte?“ řekla nepříjemným tónem. Zaskočená jsem vykoktala, že jsem celkem čerstvě po porodu. Žena jen s opovržlivým pohledem kroutila hlavou. Skoro jako by sdělovala: „Že se nestydíš vylézt mezi lidi s tímhle pupkem.“
Peprná hláška od blízkých příbuzných, že mám tlustou zadnici jak kobyla a do malých velikostí oděvů se dnes již nevejdu, se mě víc než dotkla. Druhá příbuzná ještě dodala, že už mám větší zadek než ona. V kontrastu, kdy stejní příbuzní před lety vykřikovali, jak musím hodně jíst, abych nebyla tak vyhublá, poukazuje na markantní změnu mého vzhledu. Také mě onehdy oslovila sousedka: „Vy jste přibrala a vůbec vám to nesluší.“ Škoda, že nejsem pohotová a nedokážu nějakým vtipným obratem odpovědět. Má odpověď zněla zaskočeně a zahanbeně: „Ano, přibrala, ale tuhle postavu mám již několik let.“ Nedávno si mě zas prohlížela jedna známá a usoudila: „Vy jste těhotná!“ „Ne, nejsem. Jen mé vypouklé břicho a tyhle šaty asi nejdou dohromady,“ soukám ze sebe, cítím se pod psa a omluva nepřichází. Vzápětí mi došlo. Aha, tak proto ten muž v tramvaji uvolňoval své místo, nepouštěl sednout mou dcerku, ale mě. Fakt bezva, a to se mi tyhle šaty tak líbily.
Jasně, mohu si za to sama, nemám postavu modelky a zrovna na sobě nemakám tak, jak by tělo potřebovalo. Ale vážně někdo musí komentovat, jak vypadám? Cením si upřímnosti a sama jsem pravdomluvná. Samozřejmě, že někdy řeknu i nepříjemnou pravdu. Rozhodně však vážím slova, abych nezraňovala, a především bych si nikdy nedovolila a ani nechtěla dovolit lidem sdělovat jedovaté hodnocení nebo domněnky o jejich vzezření. Kdybychom se běžně k sobě tak neohrabaně chovali. Jak by to asi vypadalo? Možná takto?
K příliš nalíčené ženě: „Vy jste děsně zmalovaná! Pořádně jste to s tím make-upem přehnala.“
K zelináři: „Vy jste ty brambory snad sám rýpal ze záhonu, jakou máte špínu za nehty?“
K prodavačce s módou: „To se tu nestydíte prodávat? Oblékla jste si vážně děsné hadry.“
Ke kosmetičce: „Čistíte si vůbec tu svou pleť, koukám, že se vám tvoří uhry.“
A dalo by se pokračovat donekonečna. Kdo chce, vždy si najde někoho, koho může zle setřít. Někdo také rád shazuje jiného za zády. Jako jednou moji kolegové. Zlomyslně se vysmívali dalšímu kolegovi za jeho čepici. Okřikla jsem je a vydala se za pomlouvaným. Vybírala jsem vhodná slova, abych neshodila ani jeho, ani pomlouvačné kolegy. „Bez té čepice ti to bude slušet jako vždycky.“ Přijal to skvěle, s úsměvem a s čepicí v ruce, já si oddychla. Přemýšlím, co by mu asi řekl škodolibý nenechavec: „Vybral sis hroznou čepici. Vypadáš děsně a kolegům jsi jen pro smích.“
Ale zpět ke změnám spojeným se stárnutím. Zdaleka se nejedná jen o vrásky, ochablé části těla a jiné na první pohled viditelné změny. Co potom ty pod povrchem? Pozoruji na sobě větší vážnost, úzkostlivost, přílišnou rozvahu, menší hravost, v některých ohledech konzervativnost, časté domýšlení scénářů předem, větší pohodlnost nebo „vím přesně, co chci a jdu si za tím“.
Také třeba péče o domácnost. Mé postupy při úklidu jsou již tak zaběhlé, že jedu jak motorová myš, a navíc pokaždé jak přes kopírák. Uvařit houskové knedlíky, kuře na paprice, guláš nebo palačinky bych po letité praxi možná zvládla se zavřenýma očima.
A co pohybové aktivity? S věkem se mi objevila závrať. Z kotrmelce, sudů, kolotoče či jiného točení se mi motá hlava. Nejsem tak obratná při přeskoku překážek (naposledy jsem se natáhla, jak dlouhá, tak široká). Častěji než dříve mě postihuje únava.
Naštěstí se nemění energie a chuť žít, pracovat, hýbat se, pečovat o rodinu, cestovat, tvořit, učit se, přemýšlet, radovat se, komunikovat …
A když pak věk kolem 40 vidím ve svém okolí a vnímám třeba své kamarádky, usuzuji, že rozhodně nejsou na odpis. Asi ani neznám žádnou, která by se měla za svůj věk stydět. Z každé cítím kouzlo, jejich vrásky nevnímám, vlastně ani netuším, jestli vůbec nějaké mají. Šedý vlas možná u některé vykoukne, ale působí zcela přirozeně, neuráží a kráse neškodí. Sálá na mě kouzlo, vnitřní i vnější krása, energie, zkušenosti a vědomosti. Myslím, že ta čtyřicítka na krku nebude zas až tak k zahození.
