Článek
Komunismus byla ideologie. Na vysoké škole tomu někteří říkají sociální experiment, neboť nikdy nejspíš nebylo reálné, že by komunismus opravdu dokázal vydržet ve své ryzí podobě socialismu, kdy neexistují žádné třídní rozdíly.
Co vím z dostupné literatury a z vyprávění těch, kteří jej zažili, komunismus nedopadl úplně nejlépe. Propast mezi chudými a bohatými nakonec byla, přestože se razilo heslo, že všichni mají mít stejným dílem. Navíc, co mi vyprávěli příbuzní, kritika ideologie se skutečně nesměla. Nebyla žádná svoboda slova. Jeden z mých strýců se kvůli pár postěžování svého otce dokonce nedostal na školu. Jeden z našich profesorů byl zase za komunistů pod těžkým drobnohledem a na onu dobu vůbec nevzpomíná s láskou.
„To jsou ale ti, kteří neuměli držet jazyk za zuby,“ řekla by moje babička, která měla komunismus ráda. Vyrostla v rodině, kde, jak se říká, držela huba a krok. Díky tomu na tom nebyli špatně, ale ani významně dobře. Snad jen kromě toho, kdy se na pár let dostala jako švadlenka do vedoucí pozice v textilním průmyslu.
Tím jsem vyjmenoval nejspíše všechny vlivy, které utvářely můj pohled na komunismus. Paradoxně, jak si někteří nejspíš myslí, to ale nebyla vysoká škola, která by mi nahnala do hlavy upřímné přesvědčení, že komunismus za moc nestál. Říkám to proto, protože někteří lidé tvrdí, že vysoká škola nám vymývá mozky. Právě naopak. Nenahnala mi do hlavy ani jeden z těchto extrémů - nemyslím si ani to, že to bylo za komunistů úplně špatné, ale ani to, že by za komunistů bylo lépe.
Bylo dobře, nebo ne?
Už od základky se na mě valil názor, že komunismus byl špatný. Nikdo neuměl pořádně vysvětlit proč. A tak jsem tomu věřil, protože to říkali dospělí. Zásadní změnu v mém přístupu ke komunismu způsobila až přednáška pana profesora Miroslava Vaňka s názvem Dvacet let v odstínech šedé. Myšlenek v této přednášce byla spousta. Nejzajímavější mi ale přišlo povídání o tom, jak zpovídali osoby, které v komunismu vyrůstaly a žily. Kupodivu si tam nikdo moc nestěžoval. Dámy i pánové vzpomínali třeba na módu, na příkoří s nákupem džín za bony, nebo jak si vozili hezké oblečení z Drážďan.
Mluvili ale také mj. o tom, že všechno tehdy bylo stejné. Stejné byty, domy… Všechno takové šedé a nevýrazné, tedy až na onu občasnou novou módu. Jak ale mnozí zpovídaní přiznali, tehdy to tak nevnímali. Žili normální život a byli spokojení. Jedna paní dokonce přiznala, že i když byla v tzv. šedé zóně, jen občas někam zašla na výslech, ale nikdy ji nikdo nemučil. Disidenti už na tom tak dobře samozřejmě nebyli. Ale o disidentech přednáška profesora Vaňka nebyla. Naopak nám měla poskytnout i pohled z té druhé strany - od obyčejných lidí.
Když se nad tím ale zamyslím, tehdy lidem ani nic moc jiného nezbývalo než se spokojit s tím, co měli. A tak si na moderní kulturu museli počkat až do devadesátek. Komunismus je tak obral třeba o zlaté časy Beatles, o tradici autokin, o obchoďáky ve stylu, v jakém je známe dnes atd. Nesměl se poslouchat třeba ani Presley a podobné dnes již uznávané osobnosti. Naše země v době komunismu tak kulturně stagnovala.
Je ale samozřejmé, že těm, kteří tehdy v Československu žili, to tak vůbec nepřijde. Podle toho, co jsem se vyptával i já sám, na své mládí vzpomínají většinou v dobrém a nějaký Presley jim v životech moc nechyběl. Mně to ale přijde ohromná škoda. Co by asi bylo, kdybychom tu měli americkou kulturu mnohem dříve? Tak či onak se k nám stejně dostala. Mnozí zarytí lidé, kteří mi tvrdili, že za komunismu bylo mnohem lépe, ale nedokázali odpovědět třeba na otázku, jestli jim nebylo lépe proto, protože tehdy byli mladí a nic je nebolelo.
Co si o komunismu myslím já jakožto člověk, který ho nezažil?
Jak se to tedy s mým pohledem má? Věřím, že většina občanů se tehdy s žádnými život ohrožujícími problémy nepotýkala. Žili ale v tom, v čem žít museli. Dokážu si představit, že když tehdy komunismus přišel jako něco relativně nového a nezkaženého, nikoho to zase tolik neomezovalo. Navíc bylo poválečné blaho. Časem se ale například snahy o předvídání toho, co budou lidé potřebovat, ukázaly jako neúspěch. Chyběl třeba toaletní papír, ledničky, dokonce i potraviny. S potížemi se ale potýkal i systém povinné zaměstnanosti. Lidé sice razítko v občanském průkaze měli, ale ve skutečnosti nepracovali, protože je podniky nepotřebovaly, anebo pracovat nemohli.
Takové problémy dnes až na výjimky nemáme. Naprostá většina těch, kteří pracovat chtějí, si nějakou práci najdou. Zboží a potravin máme až příliš a nikdo nás netrestá za to, když si postěžujeme na aktuální politická dění. Obyvatele sice můžeme zcela s jistotou dělit na chudé, střední třídu a bohaté, ale za komunismu na tom lidé nebyli o moc lépe. Jenom to nejspíš nebylo tolik vidět. Někdo by mohl říct, že žijeme v méně jistých podmínkách, ale i to si dovolím tvrdit, že není pravda. I když tehdy stát stanovil pětiletku a předstíral, že ví, co dělá, nakonec to také tak jisté nebylo. Platí snad jen to, že dříve k sobě lidé měli blíže. Blíže k sobě měli ale i před komunismem.
Celou otázku ohledně toho, jestli byl nebo nebyl komunismus špatný, tak beru jako něco sporného. V jednom ohledu se lidé měli lépe, v jiném zase ne. Historie je velice složitá věc a bohužel zůstává pravdou, že ji píší vítězové. Nemůžeme ale jednoduše vyzpovídat úplně každého, kdo tehdy žil, a pak dělat nějaké průměry, jak kdo byl anebo nebyl spokojený. Na to je to věc příliš složitá. A tak každý na to má jiný názor podle vlastní zkušenosti, a to musíme pochopit. Přesto si osobně myslím, že raději budu žít tak, jak žijeme dnes. To je ovšem moje osobní preference.
