Článek
Pojďme si nejprve připomenout výroky obou politiků, kteří patří personálně k tomu nejlepšímu, co naše polistopadová politická scéna nabídla občanům i celému vyspělému západnímu světu.
Michael Žantovský: „Jako každý rok si musí člověk klást otázku, jestli má cenu slavit 17. listopad, když se mu klaní fízlové, cynici a oportunisté?“
Jiří Pospíšil: „Ano! Velikost té události nejlépe dokazuje právě to, že i fízlové, cynici a oportunisté se před ní musí sklonit.“
Rozhodně nechci snižovat velikost myšlenek, se kterými oba pánové, kterých si nesmírně vážím, přišli, ale sepsal jsem k této posloupné úvaze malé doplnění:
Především bychom totiž měli bedlivě sledovat, kdo tento svátek svobody a demokracie slavit odmítá. A nejen to. Takový člověk by měl čelit našim otázkám. A z jeho odpovědí by pro něho měly vyplývat jasné důsledky. Pro něho jako občana, jako zaměstnance i jako člověka odpovědného za to, jaké myšlenky se šíří v jeho rodině. Co nám svou lhostejností ke dni, který patří k největším v našich dějinách a přinesl nám nekonečný rozkvět, chce vlastně sdělit? Chce zasévat pochybnosti mezi lid požívající ovoce naší svobody a demokracie? Chce naši společnost nakazit svými jedovatými myšlenkami? Nebo něco ještě horšího? Mějme se před podobnými lidmi na pozoru a chraňme před nimi naši svobodu a demokracii hned, jakmile u nich zpozorujeme zdrženlivost při oslavách 17. listopadu.
