Článek
Občané na venkově si v referendech odhlasovali, že nechtějí ve svém okolí větrné elektrárny. Člověk by nad tím mohl kroutit hlavou, mohl by se ptát, zda lidé podlehli internetovým dezinformacím, nebo zda snad jenom nepochopili širší evropský kontext. Ale nakonec, proč bychom se tím my, kteří disponujeme kritickým myšlením, měli trápit?
Máme Prahu, která je městem vzdělaných lidí. Lidé zde mají vysoké školy, sledují veřejnoprávní média, orientují se v klimatické politice Evropské unie a především vědí, že větrná elektrárna je cestou k udržitelnému pokroku. A možná právě proto by to měla být Praha, kdo ukáže venkovu, jak se to dělá.
Co postavit větrné elektrárny přímo v Praze? Nabízí se Letenská pláň a spousta dalších míst. Nejde jen o místa, kde je prostor, ale též o to, že elektrárny budou vidět. Praha ukáže, že se cesty do budoucnosti nebojí. A ukáže to jak turistům z venkova, tak i turistům ze zahraničí. I zde možná nastane bouřlivá diskuse o tom, zda se větrníky hodí k historickému panoramatu města, nicméně větrné elektrárny jsou i přes svou masivnost poměrně subtilní záležitostí, která v krajině ani ve městě rušivě působit nebude. Spíše se díky nim Praha ukáže město, které dokáže kombinovat historickou malebnost s moderností a odpovědností vůči planetě. Větrníky by se mohly objevit na Strahově, na Žižkově, na Pankráci, nebál bych se ani diskuse o tom, zda je neumístit i na Václavské náměstí.
Praha by se tak mohla během několika let stát energeticky soběstačným městem, které by se navíc mohlo odpojit od ostatních neekologických zdrojů energie, jako je plyn, jenž je spíše přechodným fosilním řešením, nebo vysoce problematické jádro, jenž se z kdysi moderní technologie stalo symbolem zpátečnického myšlení.
Praha nebude mít na energii uhlí, jádro ani plyn. Praha bude mít vítr a sluneční energii. A poté přijde to, co bude na celé věci nejzábavnější.
Na vesnicích, kde si občané odmítli nechat postavit větrníky, se jednoho krásného zimního večera rozsvítí televize a lidé zjistí, že elektřina není. Tedy přesněji řečeno: je, ale Praha si ji nechává pro sebe.
„Tak to jsme asi měli hlasovat jinak,“ řekne někdo u kamen.
„To asi jo,“ odpoví druhý.
A z Prahy v tu chvíli přijde uklidňující zpráva, že každý občan má samozřejmě právo na svůj názor. A také na důsledky svého názoru. Možná právě tehdy přijde venkov k rozumu. A pokud ne, nevadí. Praha může přistavět další větrník.
Když někde dopadne referendum tak, že vzdělanějšímu člověku nad tím zůstane rozum stát, nemělo by se pochybovat o pokroku. Mělo by se pochybovat o voličích.
