Článek
Rodiče malých dětí v současnosti příliš na výběr nemají. Státní školky jsou přeplněné a „pod čarou“ tak při zápisu často zůstane i polovina „školek chtivých“ dětí. Zvláště ty tříleté, ale někdy i čtyřleté, ze systému vypadávají. Rodičům nezbývá než hledat alternativu, nebo se rozloučit s možností vrátit se do práce.
Proškolený personál
Do podobné situace jsme se s naší čtyřletou dcerou dostali i my. Ve třech letech jsme ji do školky ještě neposlali, nebyla na to připravena. O rok později by do státní školky zřejmě vstoupit mohla. Jenže my jsme z velké státní školky měli strach. Už od kojeneckého věku se u dcerky projevují vlastnosti, které s poněkud uniformujícím přístupem běžných školek nejdou dohromady. Sice už od dvou let věku zná písmenka a čísla a od tří let částečně čte a počítá, ale v sociálním vývoji je pomalejší. Také jde o vysoce senzitivní dítě, což znamená, že jí například vadí větší hluk. Zvuk letadla, vysavače či vrtačky nesnese a nasazuje si protihluková sluchátka. Stejně tak ji k šílenství přivádí hluk většího počtu dětí ve třídě. Bylo jasné, že budeme muset volit zařízení, kde je dětí méně. Našli jsme dětskou skupinu, kde je nejvýše dvanáct dětí a dvě pečovatelky. Spoustu času děti tráví venku na zahradě.
Když se dcera do dětské skupiny po opakovaných pokusech dostala, byli jsme nadšeni. Během zápisu jsme se dověděli, že s nadaným a hypersenzitivním dítětem tam mají nedávnou zkušenost a vědí, jak s ním jednat. Bude ve vlídném prostředí, v přírodě a navíc u proškolených pečovatelek. Od paní ředitelky jsme se dověděli, že v předchozích letech zařízení navštívili psychologové, které jim vysvětlili, jaké potřeby takové děti mají, a co za chováním, které se od běžných dětí liší, může být. Co víc si přát?!
Dva přístupy
Po čtyřech letech jsem se konečně mohla vrátit do práce, kam jsem se už velmi těšila. Jelikož dcerka mohla do školky nastoupit o měsíc dříve, než se tak stalo, zdálo se, že máme spoustu času na adaptaci. Byla jsem připravena s dcerkou docházet do školky každý den, protože bylo jasné, že to bude potřebovat. Také tak nám tento způsob sžívání s novým prostředím doporučil psycholog.
Zpočátku samozřejmě velmi plakala a nechtěla se nás pustit, ale postupně se do kolektivu zapojovala. Měla ale například problém s jídlem. Nebyla schopna v prvních dnech sedět u stolu s ostatními dětmi a jíst. S překvapením jsem zjistila, že dopolední svačinka v této skupince trvá klidně i půlhodinu, kdy dětí sedí u stolu a nesmí odejít.
Některým situacím dcerka nerozuměla. Tak to děti, které mají pomalejší sociální vývoj, zkrátka mají. Dostala se proto občas do konfliktu s jinými dětmi. Naštěstí v prvních dnech byla přítomna pečovatelka, která situace dokázala intuitivně řešit a dávat jí úkoly, které ji motivovaly, aby se do školky těšila a přechod zvládala. Dcerka na ni skvěle reagovala a zdálo se, že začíná chápat, o co v kolektivu více dětí jde. Byli jsme nadšeni.
Už od dva dny později ale bylo všechno jinak. Chůva, která nás tak nadchla, ve skupině jen zastupovala. Po dvou dnech se vrátilo osazenstvo, které ve skupině pracuje trvale. Třetí den ve školce se situace začala vyhrocovat. Moje dítě se najednou stalo problematickým. Všechno vadilo - to, že dcera potřebuje u jídla více klidu a nechce sedět s ostatními dlouhé minuty u stolu. Vadilo, že má problém půjčovat hračky dětem, které jí je berou z ruky, nebo se chtějí přidat k její hře a vadilo i to, že jsme my, rodiče, ve školce přítomni. Když se dcera pod vlivem tlaku začala vztekat, pečovatelky naštvaně odcházely s tím, že si ji máme uklidnit samy.
Jak vás napadlo chodit do práce?
Ano, dcerka neseděla od prvního dne u stolečku a způsobně nejedla příborem a pravou ručičkou. Dokonce jsme museli pečovatelkám sdělit, že již od dvou a půl let po obědě nespí a nebude o spánek projevovat ani tady. To vyhodnotili jako problém. Chlapce, kterého tam měli před několik lety, si prý z dětské skupiny na tuto dobu odváděla chůva, kterou si rodiče pro tento případ museli najmout. „Nebo si ji vyzvedávejte hned po obědě, to přece není problém,“ obrátila se na mne jedna z pečovatelek. „To je problém, protože chodím do práce a nestihla bych to. Stojíme o celodenní docházku a také si ji platíme,“ odpověděla jsem. „To ale přece nemůžete, vždyť dcera teprve nastoupila do školky. Budu vám často volat, abyste si ji vyzvedla už dopoledne,“ udivila mne pečovatelka. Korunovala to poznámkou: „Je přece běžné, že když rodiče dají dítě do školky, tak jsou ještě nejméně půl roku doma, kdyby byli potřeba. U nás to tak funguje.“ Nevěděla jsem, jak se proti tomu to požadavku ohradit. Dětské skupiny nemají status vzdělávací instituce, ale slouží právě k tomu, aby rodiče mohli pracovat. Dokonce od státu dostává příspěvek na provoz právě z toho důvodu, aby se rodiče mohli vrátit do práce.
Třetí den situace vyvrcholila tím, že se mne pečovatelka zeptala, proč dcera nechodí do speciální školky, proč chodí k nim. V tu chvíli už mi došla trpělivost. Pochopila jsem, že nechtějí mít práci navíc a že veškerá předchozí školení vedla pouze k tomu, že získaly předsudky vůči dětem, které se jakkoliv liší, nebo jsou náročnější na péči. Nebylo co řešit, smlouvu jsme se školkou okamžitě ukončili.
Bez osobního setkání už nikdy
Pokud bychom se s pečovatelkami setkali dříve, než dcera nastoupila, zřejmě bychom zjistili, že v tomto prostředí jí dobře nebude. Rozhovor s pečovatelkami by také zřejmě odhalil, že ve skutečnosti problematice odlišných dětí nerozumí a rozumět nechtějí. Vědí, že převis zájemců o jejich dětskou skupinu jim dává možnost vybírat si ty nejméně náročné děti a ostatní odrazovat, nebo donutit ukončit smlouvu. Jak jsme následně zjistili, stejně před námi pochodili i jiní rodiče, jejichž děti potřebovali individuálnější a otevřenější přístup.
To vše neodhalil prvotní rozhovor s paní ředitelkou a zřizovatelkou dětské skupiny. Její otevřenost a talent pro práci s dětmi je mimořádný. Měli jsme šanci se o tom přesvědčit ve chvíli, kdy ve skupince zastupovala. Horší je to zřejmě v oblasti personální politiky. Netuší ale bohužel, že přístup jejích podřízených je docela jiný.
Zkušenost, kterou jsme prožili, měla negativní vliv na naši rodinnou pohodu ještě několik měsíců po této události. Kdybychom krátce nato nenarazili na školku, která má respektující přístup a personál s otevřenou myslí bez předsudků, byla by dcera nejspíše dodnes doma, já bych byla nuceně ženou v domácnosti a dcera by neměla šanci běžně se socializovat. Zjistili jsme, že soukromé zařízení vždy neznamená lepší přístup a větší otevřenost. Alespoň v době, kdy i před branami placených školek zůstává spousta nepřijatých dětí a zoufalých rodičů.
Když jsem se rozhodovali, kam dále, měli jsme na výběr mezi státní školkou s malotřídkami a respektujícím přístupem a školkou lesní. Z rozhovoru s učitelkami jsme pochopili, že bychom zřejmě nechybovali ani v jednom případě. Z praktických důvodů jsme nakonec vybrali školku lesní. O těch je známo, že tam pracují průvodkyně (někdy i průvodci), kteří to dělají z lásky a přesvědčení. A to je to, co děti potřebují nejvíc. Ať už jsou jakékoliv. Kvůli tomu stojí zato skousnout občas nějakou tu „duškovinu“, které bývají pro toto prostředí typické. Důležité je, že nyní máme doma spokojené dítě, které do školky chodí rádo.
