Domškoly jsou nebezpečné. Pro koho vlastně?

Domácí vzdělávání nabývá na popularitě. Zatímco v době před koronavirovou pandemií se takto vzdělávalo jen malé procento dětí, v posledních letech se k němu přiklání stále více rodičů. Už loni jich bylo více než šest tisíc a od té doby tento počet patrně ještě vzrostl. Všimli si toho i někteří odborníci na vzdělávání a bijí na poplach.

Na úvod popíši vlastní zkušenost. Mám šestileté dítě, které se nedávno stalo tzv. domškolákem. Docházíme do školy, která není rejstříková, ale vede ji zkušená pedagožka s mnohaletou praxí. Snažila se do státních škol vnášet moderní výukové metody, přistupovala k dětem individuálně a s respektem k tomu, co je zajímá a v čem jsou dobré. Nedávala známky, ale vedla děti k sebehodnocení. Nelpěla na tom, že v daném věku by dítě mělo mít konkrétní dovednost a pokud například k psaní a kreslení dospělo o něco později, netlačila ho do toho. Poskytla mu čas. Naopak mu dala možnost, aby se už v útlém věku zdokonalovalo v matematice, fyzice či entomologii. Neustále ale musela svůj postoj obhajovat před kolegy i částí rodičů. Přešla proto do domácí školy, kde je její přístup naopak vítaný. A výsledky svěřených dětí jsou překvapivě dobré, což je zřejmé z pravidelného přezkoušení ve školách, kde jsou děti registrovány.

Naše dcera se tam během prvních pár měsíců zlepšila ve čtení, začala se zajímat o zeměpis a fyziku. Zvládá matematiku na úrovni čtvrťáka. Do školy se každý den těší a raduje se z nových znalostí. Ráno nezažíváme žádný stres spojený s odloučením. To všechno je pro nás nové. Dcera dosud docházela do školky, kde si na ni učitelky každý den stěžovaly a považovaly ji za nezvladatelnou. Neposeděla na místě a nechtěla se účastnit řízených aktivit. Každé ráno při loučení plakala. Předchozí školní rok pro nás skončil předčasně, protože jsme se v jeho polovině rozhodli přejít na individuální vzdělávací plán. Předtím se u dcery se začaly objevovat psychosomatické potíže jako jsou bolesti břicha a hlavy. Také tlak na nás rodiče byl obrovský. Bylo nám vyčítáno, že jsme na dceru příliš mírní a nedokážeme ji donutit k tomu, aby byla v klidu a poslouchala autority. Byli jsme z celé situace ve velkém stresu, který jsme nechtěně přenášeli také na naše dítě. Teprve návštěva pedagogicko-psychologické poradny nám otevřela oči. Dcera vyšla jako mimořádně nadaná a ukázalo se, že ve školce se především nudí. Autoritu učitelek neuznávala proto, že své příkazy nedokázaly logicky vysvětlit a pro dceru tak nedávaly smysl. Paní psycholožka nám doporučila nastoupit do školy s projektovým vyučováním a malým počtem žáků nebo na domácí vzdělávání. Ač jsem sama středoškolskou učitelkou, druhou možnost jsem zavrhla, a to kvůli socializaci i potřebě věnovat se naplno své profesi. Podali jsme přihlášku do několika dostupných soukromých škol, ale nikdy jsme neuspěli. Navzdory poměrně vysokému školnému byl všude obrovský přetlak, hlásilo se i pětkrát více dětí, než kolik byla škola schopna přijmout. Až náhodou jsme zjistili, že nedaleko našeho bydliště funguje „domácí škola“. Měli jsme štěstí, záhy byla přijata. Od té doby skvěle prosperuje a za náročnou nebo dokonce nezvladatelnou ji tam nikdy nikdo neoznačil, naopak se pravidelně dozvídáme o její pokrocích v různých oblastech.

Naše volba byla založena na negativní zkušenosti. Školka, kam dcerka chodila, velmi tlačila na to, abychom ji dali jinam. Prý někam, kde umějí pracovat s nezvladatelnými dětmi. „Nechápu, proč nechodí do speciální školy,“ zeptala se mě paní učitelka už druhý den ve školce, tedy v době adaptace, kdy se děti teprve učí zvykat na nové prostředí. Paní učitelky to však nechápaly a neposkytly jí pocit bezpečí. Věděla jsem, že dcera nemá žádný druh mentální retardace, proto do takového prostředí nepatří. „Já zase nechápu, proč vy pracujete v mateřské škole a ne v chráněné dílně,“ pomyslela jsem si, ale sarkastickou poznámku jsem nakonec spolkla. Za týden jsme už byly ve školce jiné. Zatímco první rok proběhl bez problémů, protože učitelé byli empatičtí a snažili se dětem nabízet rozmanité aktivity, po výměně učitelek nastalo výše zmíněné „peklo“. Navzdory tomu, že školka měla jen malý kolektiv a nadstandardní počet pedagogů i pomocného personálu. Chyběla snaha pochopit, že každé dítě se vyvíjí jinak a má jiné potřeby. Nabyla jsem dojmu, že jediným měřítkem je tam vlastní zkušenost s rodičovstvím a představa o tom, jak by se dítě mělo chovat i jaké věci by ho měly bavit.

Naše zkušenost svědčí o tom, že stav českého školství stále není ideální. Jakmile se nějaké dítě vymyká, někteří pedagogové začnou mluvit o tom, že patří jinam. Neznají projevy různých poruch, ani příznaky nadání. Jakmile nadání zmíníte, zaděláváte si na problém. Laici a velká část pedagogů má představu, že takové dítko je hodné, poslušné a klidné a nejraději tráví čas tím, že si listuje v encyklopediích. Jenže realita je docela jiná. Přehršel podnětů, které tyto děti zpracovávají vede často k neklidu a k situaci, kdy děti sice zvládají vstřebat a zpracovat mnoho informací, ale jejich nervová soustava zraje nerovnoměrně. Je to zcela přirozené a nejde o žádnou poruchu. Říct o takovém dítěti, že je nadané, znamená vystavit se posměchu. Budou vás pravděpodobně považovat za ambiciózního rodiče, který přehlíží „nevhodné“ chování dítěte a rozmazluje jej. Navíc, řada lidí si myslí, že tím říkáme, že jejich děti hloupé, opožděné nebo zaostalé. Nikoliv. Jde o to, že tyto děti mají docela jiné potřeby, aby se mohly zdravě vyvíjet a zrát. Stačí přitom málo. Přistupovat k nim s respektem a netrestat je za věci, které nemohou ovlivnit.

Většina rodičů „domškoláckých“ dětí tuto variantu volí proto, že nevidí jinou možnost. Nevěří, že jejich dítě by v běžné škole bylo v bezpečném prostředí a mohlo se zdravě vyvíjet. Nejde samozřejmě jen o děti nadané. Podobně běžná škola často přistupuje i k dětem s ADHD, autismem nebo třeba dětem, které prošly nějakým traumatem. Jejich rodiče často zažili neprofesionální jednání pedagogů i obviňování, že své děti špatně vychovávají. Sami ale proto, aby se děti ve školách cítily lépe, nedělají nic. Nedávno jsem se setkala s tím, že ani autistické dítě nesmí mít na lavici malého plyšáka, který mu dává pocit bezpečí. Dítě každý den pláče a zažívá úzkost. Paní učitelka ale tento drobný ústupek odmítla udělat. Nabídnout těmto dětem, které často nemají žádný deficit inteligence, jen potřebují trochu individuálnější a respektující přístup, docházku ve třídě s menším kolektivem, je u nás téměř nemožné. Místo toho rodiče často slyší, že jej mají poslat do školy speciální, což má na psychiku dětí i rodičů devastující vliv.

Chci tím říct, že růst počtu domškoláků souvisí s nedůvěrou ve zdejší školství, což je většinou spojeno s předchozími zkušenostmi. Nedivte se, že dětem raději platí poměrně drahé komunitní školy, ač odvádí daně jako každý jiný. Jsou to jak děti, které se nějakým způsobem liší i děti, které se vyvíjejí stejně jako vrstevníci, ale rodičům záleží na tom, aby jejich děti měly ze školy radost a potěšení. Expert Miroslav Hřebecký z organizace EDUin, který se nedávno vyjádřil, že tyto „černé školy“ jsou nebezpečné, aniž by vysvětli proč, zřejmě nenahlédl celou situaci. Naše děti se právě tam cítí dobře a zdravě se vyvíjejí, což se jinde mnohdy nedělo. Neumím si představit pro koho by mohly být takové školy nebezpečné. Pro děti? Pro stát? Pro společnost? Opak je pravdou, nebezpečná je stigmatizace a neprofesionální přístup pedagogů, které zejména zranitelné skupiny dětí ohrožují ze všeho nejvíce. Ani pokud jde o absenci kontroly, nemá pravdu. Každé dítě, které je vedeno na domácím vzdělávání, musí dvakrát do roka navštívit svou kmenovou školu a být přezkoušeno. Pokud by neobstálo, mohl by ředitel rozhodnout o tom, že se vrátí lavic a bude se vzdělávat stejně jako ostatní.