Článek
Do vedlejšího maloměsta přijela pouť. Dříve přijížděla vždy o posvícení, v posledních dvou letech jsme ji tu měli dokonce dvakrát do roka. Jedné věci si za tu dobu nelze nepovšimnout - navštěvuje ji stále méně a méně lidí.
Poloprázdné kolotoče
Pouť má v nedalekém středočeském městečku dlouhou tradici a přijíždí vždy v polovině září o posvícení. Když se tamní radnice pokoušela toto umění omezit, setkala se s velkou nevolí starousedlíků, kterým příjezd kolotočářů připomíná jejich vlastní dětství. Přesto se i mezi nimi najde stále méně lidí, kteří se přijdou svézt na kolotoči nebo si alespoň vystřelit papírovou růži. Během naší víkendové návštěvy byla nejméně polovina dražších atrakcí zcela nevyužita, jiné byly obsazeny jen několika málo dětmi. Tak nízkou účast jsme za celou dobu, kdy na pouť s dcerkou chodíme, nezažili.
Důvod je zřejmý, ceny jsou příliš vysoké a atrakce se nijak zvlášť neliší od toho, s čím se děti setkají v některých zábavních parcích. My jsme jeden z nich navštívili minulý víkend a za vstup jsme každý zaplatili jen 250 korun. V ceně byla naprostá většina atrakcí, doplácet se muselo jen několik málo z nich, nicméně i tak byly ceny nižší než ty, se kterými jsme se setkali na maloměstské posvícenské pouti u nás. Spojování zábavních parků s provozovateli lunaparků je pro ty druhé zřejmě východiskem z krize. Zároveň ale podle všeho pohřbívá byznys těch, kteří to dosud nevzdali.
50 korun za cukrovou vatu
Přestože na pouť chodím výhradně kvůli dceři a v prostředí pestrobarevných kolotočů, křiklavých amplionů a diskotékové hudby se necítím dobře a snažím se tam spíše „přežít,“ je mi kolotočářů líto. V době pandemie museli svůj byznys uspat a současnost, kterou charakterizují vysoké ceny a inflace, jejich potíže jen prohlubuje.
My jsme během dvou hodin, které jsme na pouti s dcerou strávili, utratili ohromujících 1500 korun. Upozorňuji, že máme jen jedno dítě. Nedovedeme si představit, že bychom na pouť zavítali s více dětmi i při velkém omezení výběru zážitků, bychom nepochybně zaplatili několikatisícovou částku.
Autodrom nás přišel na 120 korun, kolotoč na 110 korun, skákací hrad na pět minut stál 90 korun a malá cukrová vata stála 50 korun. Tak bych mohla pokračovat. Samozřejmě jsme si nějakou pochutinu dopřáli i my dospělí, ale kupříkladu ledovou kávu v plastovém kelímku, za kterou bychom zaplatili 80 korun, jsme si bez váhání odpustili.
Příště to omezíme
Na závěr si dcera pořídila ještě malou panenku, na kterou ji šikovně upozornila paní s mikrofonem, která stála nedaleko stánku s hračkami. Ostatně, velkou pozornost nám všichni ti, kdo atrakce obsluhovali, věnovali po celou dobu. Není divu, dcerka tam často byla sama, byť tam „kolotočáři“ většinou posadili i své děti, aby přilákali více platících zákazníků. Pro nás ale jejich pozornost mířená přímo na dceru znamenala další nežádoucí výdaje navíc. Příště budeme muset být v tomto ohledu velmi opatrní.
Až přijedou kolotočáři příště, zřejmě to neutajíme. Bývají velmi hluční a sobotní ohňostroj, který pořádají je událostí pro celé město i jeho široké okolí. Budeme se ale s dcerou muset domluvit na přísnějších pravidlech. Dvě atrakce, jeden žeton do tomboly a jedna sladkost. Žádné hračky. I tak se cena, kterou budeme platit, nejspíše vyšplhá nejméně na 400 korun. Pokud k nám tedy lunapark ještě vůbec přijede.
Rozumím tomu, že „kolotočáři“ během pandemie i následné inflace hodně „vykrváceli“. Cena i spotřeba elektřiny, kterou k provozu potřebují, je vysoká a je potřeba ji kompenzovat. Mrzí mne, že toto řemeslo zřejmě dosti skomírá a východisko, které našli ve spojení s provozovateli zábavních parků, není pro každého. Nicméně ani já se nechci chovat tak neekonomicky, jako se mi to přihodilo tento víkend.
