Článek
Bylo krátce po revoluci a mně bylo čerstvých patnáct. Začátek 90. let byl euforickou dobou svobody, která najednou skýtala nekonečně možností. To, co bylo dosud zakázáno nebo potlačováno, bylo tím nejžádanějším zbožím. I mně se otevřely nové obzory. Prvně jsem tehdy zhlédla filmy a seriály, které přes 20 let trčely v trezorech, slyšela Plastiky i Kryla a také jsem například s nemocnou příbuznou navštívila neuvěřitelnou léčitelskou seanci, která jí měla pomoci. Nepomohla, ale dodnes si živě vybavuji, jak lidé ztráceli vědomí a klátili se k zemi, jakmile na ně léčitel přiložil ruce. Pozoruhodný zážitek. Do stejné doby patří i mé první setkání s křesťanstvím. Životní styl praktikujících katolíků, které jsem tehdy potkala, mne nadchl.
Lepší než Stouni
Mladí lidé, se kterými jsem se tehdy seznámila, byli nejčastěji středoškoláci nebo vysokoškoláci, kteří odporovali mé dosavadní představě nudných kostelních myší. Byla s nimi zábava, hráli na kytaru, jezdili na fesťáky, ochotničili, obnovovali skauta, měli smysl pro humor i (nad)přirozenou radost ze života.
Když mne pozvali na víkend na hory, kde měl působit báječný mladý kněz, neváhala jsem. Věděla jsem, že onen farář byl do zastrčené horské vesnice v podstatě vykázán. „Kazil“ mládež, a to tím, že ji táhl do kostela a vlastně kamkoliv, kde působil. Co čert a Státní bezpečnost nechtěli - mládež za ním začala jezdit z celé republiky, a tak nebylo výjimkou, že se na jeho malé faře sešlo třeba na Velikonoce kolem stovky mladých lidí. Celou dobu bylo tamní dění přísně monitorováno tajnou policií, a tak nebylo divu, že poslední odposlouchávací zařízení odmontovali krátce před mou první návštěvou.
Ve chvíli, kdy jsme na faru dorazili, bylo tam kolem 120 lidí. Byl večer 18. srpna 1990. To vím, přesně, protože jsem si na internetu dohledala informaci o tom, kdy se konal první koncert Rolling Stones u nás. Pamatuji si totiž, že ve chvíli, kdy jsme tam dorazili, o této očekávané kulturní akci se tam hodně mluvilo. Spousta lidí ten den odjela, protože si okamžik, kdy se „Kameny dovalily do Prahy“ nenechala ujít. Mně ale mladí katolíci a farní šéfík připadali snad ještě víc cool než Stouni, a tak mi dění na Strahově bylo celkem ukradené.
Program, který se po celý víkend odehrával, byl prostě skvělý. Kytary, písně, povídání, společná práce i túry. K tomu divadlo, scénky, vtipy a vyprávění při společném večerním posezení. Také společná modlitba před každým jídlem, malé kázání týkající se části evangelia, které na ten ten den připadá. Nedělní ranní mše byla radostná a nabíjející, zejména díky veselému kytarovému doprovodu. Tak tvořivé a optimistické lidi jsem do té doby nepotkala.
Dávej si pozor na oblečení
Součástí víkendu bylo i mé setkání s M. To byl onen kněz, kterému jsme tykali a oslovovali ho křestním jménem. Chtěl se se mnou jako s novou tváří seznámit a chvilku si popovídat. Jako nejistá patnáctiletá dívka jsem ze setkání s takovou autoritou měla pořádný vítr, ale M. byl moc fajn. Na závěr přátelského rozhovoru mne ale překvapil. „Dávej si pozor na to, co nosíš. Když si člověk vezme moc přiléhavé kalhoty, není to dobře. Mohla bys někomu hodně ublížit,“ řekl. Přemýšlela jsem, jestli mluvil obecně, nebo to byla slova mířená přímo na mě. Na horský víkend mě maminka vybavila kamašemi. Upletla mi je babička a nic zlého jsem za nimi neviděla. Rozhodně jsem si je nijak nespojovala se sexualitou a vlastně by mne ani nenapadlo takto přemýšlet, byla jsem ještě dítě. Kamaše byly přiléhavé podobně jako dnes populární legíny. V té době byly moderní a nosila jsem je docela běžně, protože zahřály víc než džíny.
Ano, M. skutečně varoval mne, došlo mi později. Kamaše jsem si už do konce pobytu nevzala a dokonce jsem je odmítala nosit i doma. Přestala jsem se v nich cítit dobře a ztratila sebejistotu ohledně svého oblečení a vkusu. Ještě zhruba téměř deset let poté jsem se oblékala velmi konzervativně a podle vtipného úsloví „Dlouhá sukně, bledá líčka, tak se pozná katolička“. Cítila jsem se v takovém oblečení jistě a přirozeně.
Jak jsem následně zjistila, byla sexualita hlavním tématem, kterému se kněz věnoval ve většině promluv. Velmi mu záleželo na tom, aby si mladí lidé uchovali „čistotu“, jak nazýval předmanželskou sexuální zdrženlivost. To, co jsem si nejprve vůbec neuvědomovala, byly absurdní nároky kladené na ženy. Dívky měly chodit slušně oblečené a také měly vést své věřící partnery k tomu, aby si předmanželský sex dokázali odříci. Muži byli chápáni více živočišně, jako by v této otázce byli tak trochu nesvéprávní. Zodpovědnost za to, zda se páru podařilo zůstat „čistým“ až do manželství, nebo ne, ležela mnohem více na ženě než na muži. To ona se měla s partnerem rozejít, když příliš naléhal. Začít si vztah s nevěřícím se nedoporučovalo vůbec. Jako příklad dokonalé ženy často posloužila Panna Maria. Jednou z jejích největších ctností bylo podle M. to, že dokázala většinu času mlčet a plnit Boží vůli. Zkrátka, interpretace, která ženu stavěla do výrazně podřízené role, byť byla zdůrazňována výjimečnost a nedocenitelná zásluha Panny Marie. Právě svou poslušností se měla i dnešní žena dopracovat svatosti.
Z tématu sexu se stalo to nejdůležitější i při dalších návštěvách. Byť ho nikdo nepraktikoval, mluvilo se o něm prakticky neustále. Začalo se mi zdát, že být dobrým křesťanem znamená jen to, jak člověk ovládne svůj pud. Když jsem se později dověděla, že někdo „podlehl“, měla jsem za to, že se zároveň zatratil víru a Boha.
Kirche, Küche, Kinder
Když mi bylo kolem osmnácti, začaly mi některé praktiky M. vadit. „Člověk slyší divoké rytmy a táhne ho to ven, ďábel nás chce k sobě přitáhnout,“ okomentoval situaci, kdy při jednom ze společných večerů bylo na faře slyšet hudbu z nedaleké diskotéky. Úzkoprsost tohoto kněze mi začala vadit. Dráždilo mne i to jeho vnímání ženy. Jako zdrženlivou, ctnostnou pannu, která směřuje do manželství, kde pak najednou povije mnoho a mnoho dětí a po zbytek života bude především manželkou a matkou. Alespoň tak jsem poselství, které se nám snažil předat, pochopila já.
Pokud bych měla žít tento patriarchální sen, nebyla bych šťastná. To jsem si navzdory M. propagaci správného křesťanského života začínala uvědomovat zcela jasně. Jsem od přírody disponovaná k tomu jednat autonomně, a tak pro mne představa, že většinu života strávím tak, jako někdejší biedermeierovské paničky, tedy v „trojrozměrném“ světě tří K - Kirche, Küche, Kinder (kostel, kuchyně, děti), byla nepřijatelná. Z této obavy mne vysvobodilo až setkání s knězem - intelektuálem, který za komunismu působil v podzemní církvi a v 90. letech začal kázat v jednom z pražských kostelů. Navzdory jeho barokním kulisám jsem prvně cítila velké osvobození a pocítila, že katolicismus má obrovský intelektuální rozměr a není třeba spokojit se s hotovými odpověďmi. Křesťanství neznamená papouškování dva tisíce let starých názorů ovlivněných tehdejší dobou a často přeložených jazykem, který neodpovídá současnosti a tedy ani skutečnosti. Mluvil o „znameních času“, která nás vyzývají k tomu, abychom věci znovu hlouběji promýšleli a znovu interpretovali. Toto setkání pro mne nakonec bylo největším zjevením 90. let.
V kostele, kam jsem docházela, jsem postupně začala potkávat mnoho starých tváří z horské fary. Těšilo mne to. Na M. a na roky, kdy jsem k němu do hor jezdívala, ráda vzpomínám. Tehdejší setkání s mnoha inspirujícími mladými lidmi mne ovlivnila vlastně velmi pozitivně a po čase vybledla i vzpomínka na „Kamašecase“. Zůstává ale pro mne připomínkou, že každou - i sebekrásnější - myšlenku je možné zneužít, nebo překroutit, pokud se jí chopí sobecký, nebo úzkoprsý a omezený člověk, který není ochoten vykouknout ze své sociální bubliny. Je pro mne mementem pro to, abych si už navždy na jakékoliv autority dávala pozor. I když se zdají být moc prima.
