Článek
Nadváhou jsem nikdy netrpěla. Byla jsem vždy typ, který mohl sníst cokoliv a zůstal pořád štíhlý. Změnilo se to až v jednom partnerském vztahu, a to s mužem, který s největší pravděpodobností trpěl narcistní poruchou osobnosti. Jistě to samozřejmě nevím, takoví lidé se většinou k diagnostice, ani na terapie nedostanou.
Velký zadek, malé sebevědomí
Bylo mi 28 let a při svých 168 centimetrech jsem vážila kolem 62 kilogramů. Pravda, přestala jsem v tu dobu sportovat, a tak jsem asi tak dvě tři kila nabrala, ale přesto jsem měla postavu stále velmi štíhlou. Už měsíc po začátku našeho vztahu mi partner začal tvrdit, že mám docela velký zadek a měla bych zhubnout. Upozorňoval mne na nedostatky mé postavy i před přáteli. Pamatuji se na scénu, kdy jsem se v jedné restauraci vracela z toalety a všichni na mne upřeně hleděli. Když jsem dorazila ke stolu probíhala tam konverzace ve smyslu, že bych měla držet dietu. Respektive, byl to spíše monolog mého partnera, při kterém byli přátelé spíše v rozpacích. Nikdo mu ale neoponoval nebo ho neupozornil, že to není vhodné. Podobnou situaci jsem zažila ještě mnohokrát.
Nejprve jsem se takovým soudům smála a považovala je spíše za vtip. Nikdy jsem podobnou zpětnou vazbu od nikoho nedostala. Postupně mi ale došlo, že to partner myslí smrtelně vážně. Vadilo mi, že mne takto vnímá a rozhodla se s tím něco dělat. Zahájila jsem dietní režim, ve kterém jsem se zaměřila na nízkotučné jogurty, racionální chlebíky a spousty zeleniny. K tomu jsme přidala cvičení - nachodila jsem i desítky kilometrů denně, začala s posilovnou i aquaerobikem. Chytlo mne to a dokonce mi začal být příjemný i pocit hladu a občasné kručení v břiše. Váha letěla dolů závratnou rychlostí. Mezi říjnem a koncem ledna se má váha ustálila na 55 kilogramech. Metabolismus měl ale jakýsi dojezd ještě v dalších měsících, kdy jsem dietu již nedržela. Další tři kila zmizela sama od sebe.
Stejně se za tebe stydím
Partnerovi se moje hubená postava líbila, ale zcela spokojený nebyl. „Málo cvičíš. Jiné holky mají vypracovanou postavu, protože chodí několikrát týdně na aerobik. Třeba Ivana,“ tvrdil. Cvičila jsem, ale zároveň jsem měla pocit, že to k ničemu nevede, že to trvá příliš dlouho. Ivana prostě cvičila dlouhá léta. V duchu jsem si říkala, že požadavky mého partnera jsou podivné a povrchní. Pořád mi nedocházelo, jak toxický vliv na mne má a nesmyslné jeho požadavky jsou. Taky mi nedocházelo, že spokojený nebude nikdy, a to ani s Ivanou. Zvnitřnila jsem si jeho výčitky a sama v sobě jsem začala řešit, proč jsem tak nehezká, nudná, unylá a mám tak mizerný vkus.
Jednou mu vadilo, že nemám žádné svaly, jindy se za mne styděl kvůli údajně málo slušivému oblečení. Potřetí pak přišel s tím, že jsem nudná, protože to na večírku neumím pořádně rozjet při tanci. Jedna z výtek přišla ve chvíli, kdy jsem dosáhla tzv. modelkovských rozměrů, a o to více mne zasáhla. Bylo mi jasné, že s tím už nic neudělám, a postupně mi začalo docházet, jak absurdní, samoúčelné a kruté výtky mého partnera ve skutečnosti jsou. „Vypadáš divně. Poté, co jsi zhubla máš strašně velkou hlavu oproti tělu. Nelíbí se mi to a trochu se za tebe stydím,“ zněla ona zlomová věta.
Nízkou váhu jsem si sice užívala, protože byla viditelným výsledkem mého úspěchu. Zvyšovala mi zkrátka pochroumané sebevědomí. Upozornění od okolí, že to, co na mne partner páchá, není v pořádku, stále nepřicházelo. Zábavný společník, který výtky a mé proměny prezentoval ve společnosti spíše s vtipem, nepůsobil dojmem, že by byl ve skutečnosti krutým manipulátorem. I když jedno upozornění, které se však minulo cílem, přišlo. Byla to situace, kdy se mne doslova zděsily blízké kamarádky mého narcisty. „Jsi kost a kůže, proč takhle hubneš? To tě donutil N.?“ ptaly se před dalšími nejméně osmi lidmi. Situace, která mi byla extrémně nepříjemná. Přítelovy kamarádky jsem moc nemusela. Svěřoval se jim s četnými tajemstvími, které jsem se bláhově domnívala, že mezi sebou máme. Věděly také o problémech, které jsme měli, a já si myslela, že vznikly výhradně mou vinou. Upozornění, že je se mnou něco v nepořádku, jsem přešla v domnění, že závidí. Obě totiž byly nejen zvědavé, ale navíc při těle.
Zadní vrátka
Zkrátím to. Ať jsem dělala cokoliv, nikdy to nebylo dost. Ve chvílích, kdy mi docházela trpělivost a vytrácela se důvěra, chtěla jsem se rozejít. Narcista vás ale odejít jen tak nenechá, omotával si mne kolem prstu citovým vydíráním a někdy i vyhrožováním. To když mi nad ránem volal, že sedí v tramvajovém kolejišti a hodlá „to ukončit.“ To se samozřejmě nikdy nestalo. Rozchod přišel až ve chvíli, kdy si našel jinou ženu a měl ji jistou. Mimochodem, jeho nová přítelkyně měla poměrně značnou nadváhu, přesto ji považoval za „nejkrásnější slečnu, jakou dosud potkal“. Ještě dlouho poté mne ale kontaktoval a snažil se se mnou udržovat paralelní vztah. Protože, co kdyby mu to s novou obětí nevyšlo? „Chtěl bych s tebou zestárnout,“ byla jedna z vět, kterou mi řekl během našich posledních setkání. Nezabralo to. A já si tak, doufám, stáří jednou užiji v klidu.
S váhou jsem později začala mít potíže. Zřejmě jsem si poměrně drastickou dietou poškodila metabolismus, a tak se mi dnes nedaří kila shodit tak snadno. Zároveň trpím tzv. emociálním přejídáním. V případě, že se necítím dobře, mám stres, starosti nebo třeba i výčitky svědomí, často sáhnu po něčem dobrém, co mne uklidní. Možná je to jen náhoda, nebo také vůbec.
Pokud máte pocit, že byste se do podobné situace nikdy nedostali, nevěřte tomu. Obětí narcistního manipulátora se může stát kdokoliv. Bez ohledu na výchovu, vzdělání a dokonce i schopnost používat kritické myšlení. Rozpoznat, že onen gentleman/dáma nemá čisté úmysly a na vašich citech jí nezáleží, dokáže na začátku jen málokdo. Ve fázi manipulace, během které ztrácíte půdu pod nohama, nevíte, kdo jste, co je správné a trpíte pocitem viny, je to mnohem těžší. Buďte proto k obětem shovívaví a pokud manipulátora rozpoznáte, bez vytáček je na to upozorněte.
