Muži mě v MHD obtěžovali od mých 14 let. To pro své dcery nechcete

Velký rozruch vzbudila osvětová kampaň v pražské hromadné dopravě. Podle některých lidí jde o hysterii, ve skutečnosti prý o nic nejde. Vyzývavě zírat na přítomné ženy je přeci v pořádku a nikdo nám to nemůže zakazovat. Kdyby měli šanci prožít to, s čím se musejí mladé dívky potýkat na denní bázi, byli by nejspíš překvapeni.

„Než jde žena ven, tak se většinou hezky obleče a upraví proč? Aby se na ní nikdo nedíval? Nemohu se zbavit dojmu, že kampaň je motivována frustrací těch, které pohledy nepřitahují. Když nečumí na mě, nebudou čumět na nikoho!“ napsal na síti X například Miroslav Kalousek usilující v současnosti o návrat do politiky. Opět se tak vytasil s klasickým předsudkem o nepřitažlivých feministkách, které si nezájem mužů kompenzují tím, že oceňovat atraktivitu jednoduše zakáží. A pozadu nezůstala ani známá antifeministka a zastánkyně „tradičních“ pořádků Daniela Kovářová. „Poptala jsem se v okolí a lidi v MHD mnohem víc než zírání obtěžuje hlasité telefonování o soukromých, zdravotních a jiných otázkách,“ tvrdí tato dáma. Otázkou je, s kým paní Kovářová ve skutečnosti hovořila, neboť ženy, které čelí každodennímu obtěžování, by s ní nejspíše nesouhlasily.

Nevím, na které planetě ti dva žijí, ale mně lascivní zírání vadilo vždycky a hodně. Podobně jako hvízdání nebo pokřikování, o které ve veřejném prostoru také není nouze. Kromě toho, že jde o projev nevychovanosti, považuji to za urážející a mnohdy i nebezpečné. Nejsem volně dostupný sexuální objekt, na který může kdokoliv bez zábran civět a případně si i sáhnout. Jsem především člověk, který má svou lidskou důstojnost. A stejně tak to vidí i mé přítelkyně, se kterými jsem o tom hovořila. Když na vás někdo v tramvaji nestydatě zírá, dostanete strach, co se bude dít po vystoupení z tramvaje či autobusu. Zajde dále a bude mne pronásledovat i po cestě domů? I to musí ženy využívající veřejnou dopravu řešit. Pro někoho to je i důvod jezdit raději autem.

Pokud tomu ti dva nerozumí, třeba je přesvědčí výrok jisté nezpochybnitelné autority. Její váhu by pan Kalousek jako křesťan, ani paní Kolářová coby zastánkyně tradičních hodnot a navrhovatelka udílení ceny za manželskou věrnost, neměli rozporovat. V biblickém Matoušově evangeliu totiž Ježíš mluví o cizoložství a klade na lidi vyšší nároky, než bylo do té doby zvykem a správný křesťan by si jeho slova měl vzít k srdci, protože jinak hřeší proti šestému přikázání. Onen výrok z ní takto:. „Já vám však říkám, že každý, kdo by se chtivě podíval na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci.“

Že sexuální obtěžování v prostředcích hromadné dopravy není ničím neobvyklým, potvrdila novinářka Světlana Witowská, která popsala situace, během kterých ji muži během cest po Praze opakovaně obtěžovali. Popisuje, jak zcela bez zábran „vyjeli“ po snadno dostupné kořisti, kterou v tlačenici v dopravních prostředcích vyhodnotili jako volně dostupnou. Proč přítomné mladé ženě nesáhnout třeba pod tričko, když mám tu možnost a nikdo se neozve?

Sama jsem do Prahy začala dojíždět na střední školu z nedaleké vesnice už ve svých čtrnácti letech. Moje cesta se skládala z mnoha přestupů a byla poměrně dlouhá. Během každé z nich mne už v tak útlém věku obtěžovalo i několik mužů. Ve vlaku, autobuse i metru se pokaždé našel někdo, kdo mi chtěl zašeptat oplzlou poznámku nebo si dokonce sáhnout. Jaký šok to pro mne v pouhých čtrnácti letech byl, jistě nemusím dlouze vysvětlovat.

Vzpomínám si na úplně první příhodu tohoto druhu. Při přestupu z autobusu na pražské nádraží ve Vysočanech jsem musela projít uličkou, kde mne zastavil zhruba padesátiletý muž. Domnívala jsem se, že potřebuje poradit cestu, ale on přišel s vulgární nabídkou orálního sexu. Byl podzim a tma začínala brzy, v okolí bylo nicméně spousta lidí, kteří spěchali na vlak. Vzpomínám si, že jsem tehdy zamrzla a nebyla jsem schopna jediného slova. Až po chvilce jsem se rozběhla pryč.

Další událost proběhla v ranním vlaku. Ten byl přeplněný, a tak jsem musela stát v uličce mezi sedadly. Těsně vedle mne stál mladý, zhruba pětadvacetiletý muž se svou přítelkyní a jejími rodiči. Celou cestu si povídali a mladí lidé se občas drželi za ruku. Po chvilce jsem si všimla, že mladík se mne neustále dotýká na hýždích. Měla jsem zato, že jsem se nechtěně postavila příliš blízko a on nemá dost místa. Několikrát jsem se přesunula jinam, ale nepomohlo to. Pak mi došlo, že je to záměr. Nemohla jsem uvěřit, že se to skutečně děje. Téměř před zraky jeho přítelkyně i potenciálního tchána a tchyně. Nebyla jsem schopna slova. Co by se stalo, kdybych se ozvala? Vysmáli by se mi? Obvinili by mne ze lži? Mysleli by si, že ho naopak svádím já a chci na sebe upozornit? Předpokládám, že v té době by to dopadlo přesně takhle.

K jiné situaci, na kterou si dodnes vzpomínám, došlo na stanici metra Smíchovské nádraží. Měly jsme tam sraz se spolužačkou a na jedné z nedalekých laviček seděl pár padesátníků. Stála jsem blízko nich a čekala na kamarádku. Muž na mne ale celou dobu bez zábran zíral a povytahoval obočí. Měla jsem pocit, že mne chce na něco upozornit. Ztratila jsem něco? Nebo mám cosi přilepené na sukni zezadu? Zeptala jsem se proto, co mi chce říct. V tu chvíli na mne muž v přítomnosti své ženy začal křičet, co od něj chci a že on mne rozhodně nebalí. Přítomná dáma na mne hleděla s dobře patrným despektem. Za trapas, který jsem domněle způsobila, jsem se ještě dlouho styděla.

Setkání s exhibicionisty bylo v mém teenagerovském věku na každodenním pořádku. V naprosté většině šlo o muže starší čtyřiceti let, někdy to byli i senioři. Jeden si mne vyhlídl opět na málo frekventovaném Vysočanském nádraží. Když jsem se k budově za soumraku blížila, zahlédla jsem muže, který na mne shlíží z vysokého kopce. Pak se rozběhl a zmizel v tunelu. Tím jsem za chvilku musela projít i já a když jsem zahnula za roh, spatřila jsem masturbujícího muže. Nikde nikdo. Vyděšená jsem se vrátila a v panice hledala únikovou cestu. V této budově jsem podobnou situaci zažila ještě několikrát.

Exhibicionisté a „osahávači“ si nás opakovaně vyhlídli i tehdy, když jsem byla ve společnosti nějaké stejně staré kamarádky. Jeden za námi přišel na dětské hřiště, kde jsme byly samy dvě, jiný nás střídavě osahával v autobuse, další se nad nás postavil v celkem zaplněném ranním metru. Věděli, že nic neuděláme a nejvýše utečeme pryč. Nemýlili se, styděly jsme se zpravidla za to, co se děje, a nedokázaly jsme na situaci upozornit okolostojící lidi.

Starší muži, kteří mne často oslovili v metru nebo kdekoliv jinde, a měli potřebu šeptat své oplzlé nabídky či se podělit o své sexuální fantazie, si naopak obvykle vyčíhli chvilku, kdy jsem byla sama. Věděli, že nic neudělám a zjevně se jim mé rozpaky i děs v očích líbily.

To jsou jen některé situace, které jsem při svých cestách zažila, a to nejčastěji mezi čtrnáctým a sedmnáctým rokem, ale obtěžování příliš nepolevilo ani později. I jako dvacetiletá mladá žena jsem mnohokrát čelila různým situacím, ve kterých by mi velmi pomohlo, kdybych se mohla na někoho obrátit a upozornit ho na to, co se děje. Tehdy se však o obtěžování mladých žen příliš nemluvilo a nejspíš bych si vysloužila označení jako hysterka nebo paradoxně koketa. Za osvětovou kampaň, kterou nyní pořádá Dopravní podnik hl. m. Prahy bych byla tehdy vděčná. Nepochybně by mi pomohla zorientovat se v tom, co se děje a co mohu pro své bezpečí udělat. Tehdy jsem tu možnost neměla, a tak jsem už předem do hromadných dopravních prostředků vstupovala s obavami „co zase bude“.

Jsou lidé, kteří to ale nejspíše nikdy nepochopí. Se svými zkušenostmi jsem se nedávno svěřila svému kolegovi v práci, kterého nebetyčně rozčilují „progresivistické“ kampaně jako #MeToo a vysmívá se i současné aktivitě dopravního podniku. Popsala jsem mu, co se mi dělo a jak často k takovým situacím docházelo. Nevěřil. „Buď lžeš nebo jsi byla jako teenagerka tak přitažlivá, že ti chlapi prostě nemohli odolat!“ vysmál se mi. Mně do smíchu nebylo. Kolega má dvě dcery, které se nebezpečně blíží věku, kdy jsem osamoceně začala pražskou hromadnou dopravou jezdit já.