Článek
Když jsem s dcerkou vystoupila na Masarykově nádraží, měly jsme ještě chvilku času. Tramvaj nám odjížděla až za čtvrthodinu a my jsme si chtěly dát malou svačinku. Všechny lavičky ale byly obsazené, a tak to vypadalo, že housku budeme muset sníst ve stoje. V tu chvíli nás ale oslovit asi devatenáctiletý mladík, který nám nabídl své místo na lavičce. O kousek dále měl obrovskou hromadu zavazadel, a tak se zdálo, že se někam stěhuje. Když jsem mu poděkovala za jeho ochotu, překvapil mne odpovědí: „Tak jsme jeden národ, že jo? Ukáčko bych nepustil, to fakt ne. Vždyť víme, jak se u nás roztahují a co tu dělají!“
Společnost se zřejmě radikalizuje a za čin, kterého se měl nedávno dopustit mladík na Plzeňsku, mají zřejmě trpět všichni zde žijící Ukrajinci. Dlouho jsme si mysleli, že uplatňování kolektivní viny je záležitost, která patří do minulého tisíciletí. Ne, znovu takto někteří lidé uvažují v souvislosti s migrací, a to nejen s tou z Ukrajiny. Na cizí národnosti se díváme s nedůvěrou a už předem očekáváme to nejhorší. A často se také bojíme, aby nám cizinci neujídali z našeho talíře.
Vyhodili mě kvůli nim z práce
„Teď budou velké demonstrace. Proti nim. Proti Ukrajincům. Už se na ně chystáme,“ pokračoval mladík a nervózně přitom chodil dokola a zatínal pěsti. Předpokládal, že když mluvím plynule česky, musím jeho názor nutně sdílet. V jeho sociálně bublině je to zřejmě jediný možný postoj, pomyslela jsem si. Na informace o demonstraci jsem nijak nereagovala, ale mladík ve svém vyprávění pokračoval dále. „Pracoval jsem teď v Plzni a jednoho Ukrajince jsme tam měli. Choval se, jako by tady byl doma. Tak jsem mu vysvětlil, že není. Prostě jsem ho zmlátil. No a co myslíte? Vyhodili mě za to. Normálně mně za to dali vyhazov z práce,“ dodal. Přemýšlela jsem, co na to říct. Neměla jsem příliš chuť jít s ním do sporu, neboť jsem s sebou měla pětiletou dcerku a ten zprvu galantní mladík vypadal, že pro ránu nechodí daleko. Vhodnou odpověď jsem ale dlouho promýšlet nemusela. Přišli mladíkovi rodiče, kteří se usadili k nám na lavičku a začali se synem řešit naléhavé věci.
Zdálo se, že se stěhují a mají finanční potíže. „Jdu se podívat, jestli už tam mám peníze. Měla bych to tam mít,“ řekla mladíkova matka a uvedla jakousi částku v eurech, kterou jsem přeslechla. „No jo, je to tam. Akorát že teda o dost míň,“ komentovala zklamaně pohled na svůj účet, který se jí zobrazil v mobilu. „To je tak vždycky, to je normální. Milan ti to tam přeposílá, ale protože to je z jeho účtu, tak si za to prostě strhává peníze,“ vysvětloval matce zjevně zkušenější syn. Přemýšlela jsem, jak je možné, že jí peníze chodí na účet jakéhosi Milana, který jí cosi strhává z výplaty. Pravděpodobně jde o situaci, kdy je matka - a nejspíše i syn - v insolvenci, nebo čelí exekucím. Příjmy z práce, kterou nejspíše vykonává na černo, jí chodí na účet někoho, kdo se tím velmi šikovně živí.
Tito lidé zřejmě mají vcelku vážné existenční starosti. Mají pocit, že je systém i jejich okolí drtí. Peníze, které vydělají by jim okamžitě sebrali věřitelé, proto radši pracují načerno a platí jakési „desátky“ vychytralým Milanům. Stát jim nepomůže, cítí se ztraceni a dáni napospas těm silnějším a obratnějším, než jsou oni sami. Ukrajincům, kteří k nám přišli, stát ale platil ubytování i sociální příspěvky. Vnímají to jako do nebe volající nespravedlnost. Nevidí, že tito lidé utekli z války, kde hrozilo nebezpečí jim i jejich dětem. Všímají si jen toho, že na ně, na rozdíl od nich samotných, stát myslí a je k nim velkorysý.
Je to pochopitelně nízká finanční i mediální gramotnost, které mají podíl na tom, že se ocitli v takové situaci a dostali se do začarovaného kruhu, ze kterého nevidí východisko. Na druhou stranu, politici tím, že už dlouhá léta neřeší situaci těžce zadlužených lidí, zadělávají na vážný problém demokracii i nám všem. Když nepomůže stát, vždycky se najde nějaký Milan, Jindra, nebo Jana, kteří budou na jejich straně a na rozdíl od něj pomocnou ruku nabídnou. Byť v té ruce zároveň drží smlouvu, která se obvykle podepisuje vlastní krví.
