Článek
Když jsem chodila na první stupeň základní školy, nerada jsem se doma učila. Moje babička mne strašila tím, že skončím jako uklízečka nebo dojička krav. „A pak teprve budeš litovat, že jsi se učení víc nevěnovala. Ještě si na mne vzpomeneš,“ říkala výhrůžně.
Ve škole jsme měli uklízečku, která neměla ráda děti. S hadrem a koštětem v ruce na nás křičela, když jsme byli hlučnější nebo dělali cokoliv jiného, co se jí nelíbilo. Nechtěla jsem skončit jako ona žena, která od dětí dostala jistou nelichotivou přezdívku. A dojička krav? Nevím, chvilku po mateřské tak pracovala moje teta a chodila jsem se k ní dívat na roztomilá telátka. Že babiččina snacha dělá podřadnou práci jsem netušila, ale když to říkala, vzala jsem její tvrzení za pravdivé.
Myslela jsem si, že je to specialita mé babičky, ale z toho omylu jsem byla brzy vyvedena. Když můj spolužák v posledním ročníku vysoké školy nastoupil na brigádu k popelářům, docela jsem ho obdivovala. vstával kolem čtvrté ranní a ve srovnání s jinými si zvolil skutečně náročnou práci. Sama jsem kupříkladu pracovala v call centru, což tedy také nebyl žádný med, ale ve srovnání s ním to byla lehká a čistá práce v teple. Jednou nás překvapil historkou, kdy ve chvíli, kdy v centru Prahy seskočil z popelářského vozu, aby vynesl další popelnici, zřetelně slyšel, jak jakási paní jdoucí po chodníku říká vnučce: „Když se nebudeš učit, Aničko, dopadneš jako tady ten pán.“ Velmi nás to pobavilo, neboť šlo o velmi úspěšného studenta, který krátce nato začal dělat vědu a brzy na to ho začali zvát do médií, kde komentoval své objevy. Jenže ona to byla spíše smutná historka, která poukazovala na to, jak lidi škatulkujeme podle jejich profese.
Nedávno jsem podobný příběh četla v jedné mateřské skupině. Paní na konci rodičovské dovolené hledala práci, kterou bude možné skloubit s péčí o malé děti, ale jediné, co se naskytlo, byl úklid bytových domů v jejich městečku. Také ona narazila na babičku s vnučkou, která si neodpustila nachlup stejný komentář jako dvě výše zmíněné ženy. Cítila přitom zahanbení a mrzelo ji, že v té situaci zamrzla a nedokázala zareagovat. Trapně se cítila hlavně kvůli svým dětem.
Podobné situace už jste možná někdy zažili i vy. Třeba v obchodě, kde zákazník vyjel na prodavačku a když si to nenechala líbit, reagoval slovy „Když se vám to nelíbí, měla jste se líp učit, milá paní“ nebo jste zažili podobně pohrdavé chování vůči číšníkům a servírkám. Nevím, zda je to specialitou spíše starší generace, ale z uvedených zkušeností se zdá, že ano. Lidé, kteří vyrostli ve zdánlivě rovnostářské společnosti, mají potřebu nadřazovat se nad jiné jen kvůli profesi, kterou vykonávají. Mám dojem, že vnucené rovnostářství nikdy vnitřně nepřijali, respektive mnohdy rozdíly mezi jinými ještě posílilo. Jenže, tito lidé pocit nadřazenosti předávají dalším generacím a učí je tak pohrdat těmi, kdo jsou v jejich očích méně úspěšní. Co si z toho dnešní děti nejspíše odnesou? Samozřejmě, že budou některé profese a lidi, které je vykonávají za podřadné. Možná budou už zítra za méněcenné považovat i své spolužáky, kteří ve škole právě nevynikají nebo nemají značkové oblečení či telefony. Je přeci jasné, jakou práci takové děti jednou budou vykonávat.
Když se k jednotlivým lidem budeme chovat tímto stylem, je šance, aby se oni k okolí chovali lépe? Čekáte usměvavou prodavačku, která dobře poradí? Popeláře, který vám vyjde vstříc? Kopáče, který vás pozdraví nebo kurýra, který s vaším balíkem bude zacházet se vší péči? Nejspíš marně, protože tady nepochybně funguje „jak vy k nám, tak my k vám“. A není se čemu divit.
