Článek
Nad některými radami, které dostávají čerství rodiče malých dětí, zůstává rozum stát. Někdo je hodí za hlavu, jiného kvůli nim hlodají pochybnosti. O to více, když s doporučením, které je zcela v rozporu s vaším přesvědčením i poznáním, přijde pediatr. To bohužel potkalo i mne.
Svíčková, guláš a smažená vajíčka
Podivných rad, které jako matka prvního dítěte dostanete, je bezpočet. Třeba ta, abyste dítě příliš nechovala, protože si na to zvykne. Nebo abyste k němu nešla, když pláče, a to ze stejného důvodu. Další zajímavou radou je, abyste nechala dítě ochutnat všechno, co doma jíte, a to nejlépe už od konce šestinedělí. Také je prý dobré posazovat dítě na nočník už od šestého měsíce, a to i v případě, že ještě nesedí. Stačí ho přivázat nebo přilepit lepicí páskou. Chodit se prý zase zaručeně naučí tehdy, když ho přes den necháte v postýlce, protože se naučí stoupat. Pak už prý jen stačí děťátko strčit do hopsadla nebo chodítka a ono to zvládne samo. Mezi evergreeny pak patří informace o tom, že mateřské mléko je slabé a méně výživné než to umělé. Studnicí takových „moudrých“ rad je odjakživa moje teta. Ta svého synka nikdy nekojila, ale už ve třech měsících je krmila smaženými vajíčky, svíčkovou omáčkou s knedlíkem, gulášem a dalšími mňamkami. Prospíval prý krásně. Sice se v dospělosti u bratrance objevily vážné potíže s ledvinami, ale podle tety to s odvážným jídelníčkem, který u svého novorozence praktikovala, nijak nesouvisí.
Jenže ve chvíli, kdy podobnou radu dostanete od lékaře, jste poněkud v šoku. Ta naše například maminkám doporučovala umělé mléko už od narození, protože kojení „matku vyčerpává“ a „vzniká zbytečná závislost“. Moje dcera se narodila předčasně a první dva týdny strávila sama na jednotce intenzivní péče. Její biologická matka ji opustila a my se o její existenci dozvěděli až po deseti dnech. První shledání tak přišlo až téměř po dvou týdnech. Dcera byla velmi uplakané, nespokojené a kontaktní miminko. Potřebovala neustále chovat a ujišťovat o tom, že na světě není sama. Že je tu někdo, kdo ji má rád. Opuštěná a odložená se cítila i v kočárku, proto bylo prakticky nemožné ji v něm vozit. Velmi rychle jsem si tak musela sehnat nosítko, mít ji nablízku a nechat ji, aby cítila tlukot mého srdce. Z dráždivého miminka se tak stal alespoň trochu klidnější novorozenec.
Nechte ji vyplakat
Problém nastal ve chvíli, kdy jsem nás objednala k dceřině pediatričce. Té je kolem 60 let a jak se ukázalo, vychází především z toho, co se před drahnou dobou naučila ve škole. Jejím prvním doporučením bylo, abych dceru vyndala z nosítka a nenosila ji. „Je to škodlivé. Dítě má být na rovném podkladu, aby si srovnalo páteř,“ tvrdila. Překvapilo mne to a snažila se jí vysvětlit důvody, proč tak dceru nosím. Mimo jiné jsem zmínila i to, že v této poloze byla celou dobu v děloze a nezdá se, že by děti přicházely na svět se zkřivenými zády. Uvedla jsem, že nosítko je ergonomické a dostatečně tedy respektuje přirozené potřeby pohybového aparátu dítěte i toho, kdo nosí. Argumentovala jsem také tím, že Česká pediatrická společnost má docela jiný názor než ona, a varuje pouze před špatnou technikou či celodenním nošením, což nejspíš nikdo nepraktikuje. „Já a někteří ortopedi si ale myslíme, že to škodí,“ nenechala se lékařka zmást. A debata pokračovala na jiné téma. Když zjistila, že je dcera pořád značně neklidné dítě, zmínila, že je to tím, že jí věnujeme příliš pozornosti. „Musíte ji také někdy nechat vyplakat, aby si procvičila plíce,“ řekla a já měla jsem pocit, že mě šálí sluch. Opravdu mám nechat dítě, které bylo v prvních dnech života opuštěno a mělo strach o život, zažít stejnou stresovou situaci znovu? Prospívá třeba pláč dítěti, které je v kojeneckém ústavu, kde „tety“ mají na starosti hned několik dětí a nemohou je proto dostatečně utišit? Takhle přece spíše vzniká porucha attachementu, o které dnes už víme poměrně dost. Mimochodem, právě proto vznikl i institut přechodných pěstounů, aby děti nikde nemusely plakat o samotě. Jediný pláč, který dítě potřebuje, je ten těsně po porodu, kdy dává najevo, že je s ním všechno v pořádku a skutečně po prvním nadechnutí stimuluje plíce. V odborné literatuře jsem žádné informace o pozitivním vlivu pláče na jejich kapacitu nenašla. Když jsem lékařce oponovala, všimla jsem si, že dětská sestra nade mnou kroutí očima. Později si odchytla mého manžela, který byl s námi a domlouvala mu. Má prý zařídit, aby dítě spalo v jiném pokoji a jeho pláči nemáme věnovat vůbec žádnou pozornost. „Vždycky jsem to tak dělala. Teď jsem čerstvá babička a vnoučka hlídám. Funguje mi to stoprocentně,“ dodala.
Bylo mi z návštěvy u lékařky a sestry smutno. Nevycházely ze současného poznání, neprojevily žádnou empatii vůči dítěti, které už na začátku života dostalo naloženo, a snažily se zpochybňovat naše rodičovské kompetence. Pediatričku jsem ale mohla vyměnit až po několika letech, protože jiná jednoduše neměla místo. Pro další návštěvy jsem se proto musela vybavit značnou dávkou trpělivosti a držet si dostatečný odstup. V současnosti máme lékaře, který má mnohem více pochopení a rodiče podporuje v kontaktním rodičovstvím a dlouhodobém kojení. A to je mu, prosím pěkně, také 60 let a rozhodně nepatří mezi žádné alternativce. Z mé zkušenosti jsem si vzala ponaučení. Jakkoliv vám váš lékař může poskytovat špičkové odborné rady, v oblasti výchovy byste si do vašeho přístupu neměli nechat mluvit. A stejně tak se neřiďte jeho radami, pokud neodpovídají současnému poznání, což si dnes snadno ověříte. Postavit se za své dítě je totiž normální.
