Článek
Cestovní kanceláře opět praskají ve švech. K oblíbenému Chorvatsku přibyly další destinace, které si Češi oblíbili. Za podobné peníze jako doma se najedí třeba v restauracích na Balkáně či v Portugalsku. A pořádně rozšoupnout se nyní mohou v Turecku, kde za tříchodové menu pro dva zaplatí 1000 korun, což je zhruba o 300 - 400 korun méně než doma. Zdá se proto, že dobám „paštikářů“ definitivně odzvonilo. Dnes si většinou dopřáváme služby all inclusive nebo dokonce ultra all inclusive, přičemž druhá varianta zahrnuje i alkohol a možnost konzumovat v jakoukoliv denní či noční dobu konzumovat to, „co hrdlo ráčí“ .
Není překvapivé, že takový styl života se nám líbí a mnoha lidem je jedna dovolená ročně málo. Jednu si zpravidla dopřejí během hlavní sezóny, tu druhou si pak nechají na chladnější měsíce. Mimo letní období Češi prý nejčastěji létají do Egypta, na Kapverdy, do Spojených arabských emirátů nebo třeba do Ománu. Právě tam je koupací počasí i v kritickém období od listopadu do března, kdy ve středu Evropy bývá mimořádně nevlídně.
Pokud si myslíte, že tento životní standard si užívá jen menší část Čechů, mýlíte se. Loni na nejméně pětidenní dovolenou vyrazilo 5,7 milionu Čechů. Tedy víc než každý druhý, a to tam počítáme i nejmenší kojence a nepohyblivé seniory. Letní dovolená u moře je dnes zkrátka standard a jako luxus ji rozhodně nevnímáme. Nepřestáváme si přitom stěžovat na různě barevnou „bídu“ a vzpomínat na léta socialismu, kdy byl svět barvitější, veselejší a všechno měli jsme vše na co jsme si vzpomněli. Tedy alespoň v našich - poněkud zkreslených - vzpomínkách ovlivněných především tím, že jsme tehdy byli podstatně mladší.
Špagety s kečupem
Jak to vlastně bylo s letní dovolenou za socialismu? Autorce tohoto článku bylo v roce 1989 patnáct let. U moře jsem do té doby nikdy nebyla, prvně jsem ho viděla až o pět let později a teprve o další dva roky později jsem prožila svou první dovolenou u moře. Bylo to v Řecku a vyrazila jsem tehdy se stejně starou kamarádkou. Vzpomínám si, že pobyt bez stravy a s autobusovou dopravou nás vyšel na na 6700 korun. To bylo více peněz než jsme tehdy obě vydělávaly. Já jsem pracovala v kultuře, kde se můj plat tehdy pohyboval kolem 4000 korun, kamarádka byla zdravotní sestrou v nemocnici a vydělávala přibližně o tisícovku nebo dvě více. Dovolenou jsem si mohla dovolit jen proto, že jsem si k práci přibrala ještě brigádu - dva měsíce jsem o víkendech a v noci pracovala v jednom pražském hostelu jako recepční. Na naší první přímořské dovolené jsme pak jedly vařené špagety s kečupem a jen občas jsme si dopřály nějaké exotické ovoce, které tehdy v Česku nebylo běžné. Po skončení této dovolené jsem se k moři dlouho nepodívala. V 90. letech minulého století šlo stále ještě o luxusní záležitost.
Největší cestovka? ROH
Pro někoho, kdo nepracoval v tak málo lukrativních oborech jakými v 90. letech byla kultura a zdravotnictví, byla dovolená u moře přeci jen dostupnější než pro dvě mladé holky, které po škole nastoupily právě tam. To se ale nedá říct o období socialismu. Tehdy bylo mnohem pravděpodobnější, že se na dovolenou vydáte nejvýše po Československu. A to ještě značně časově omezenou dovolenou. Od poválečných dob do poloviny 80. let měli lidé nárok na placené volno v rozsahu od dvou do pěti týdnů, a to podle věku a profese. teprve v roce 1984 byla stanovena minimální délka dovolené na tři týdny.
Děti trávily prázdniny nejčastěji na pionýrských táborech, jely k babičce nebo s rodiči vyrazily na vodu či do kempu. Dospělí zase mohli vyrazit na dovolenou „od podniku“ nebo s ROH (Revoluční odborové hnutí). V 70. letech trávilo dovolenou s odborářskou organizací svého podniku až 2,5 milionu lidí, pro půl milionu dětí pak tato uskupení zajišťovala pobyty na táborech. Pokud jste nevěděli, k čemu u nás reálně fungovaly za socialismu odbory, pak se nabízí odpověď: ROH bylo největší československou rekreační velmocí a také zajišťovalo vánoční čokoládové kolekce pro děti. Kdo by takovou organizaci, jejíž původní smysl se zcela vytratil, neměl rád!
S ROH jste mohli vyrazit i na „výběrovou“ dovolenou, pokud jste tak byl oceněn za mimořádné výkony nebo těžkou fyzickou práci. Na toto téma ostatně vznikl slavný film s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli, a to Anděl na horách. Nucená kolektivní a leckdy až infantilní zábava, kterou si tehdejší animátoři pro pracující připravili, se nám dnes zdají úsměvné. Vybraní zaměstnanci se ale mohli s ROH podívat i do spřátelené ciziny, a to včetně Jugoslávie.
Výjezdní doložka štěstí na hranicích
Vycestovat ale samozřejmě bylo možno i s cestovkou, a to především s Čedokem. Individuální cestování bylo v době socialismu prakticky vyloučeno. Cesty k moři málokdy probíhaly hladce. Nejprve bylo třeba získat výjezdní doložku. Abyste ji mohli získat, potřebovali jste oddělení Správy pasů a víz SNB doložit doporučení zaměstnavatele, školy, vojenské správy nebo národního výboru. Ne všichni nakonec mohli vycestovat. Problém někdy nastal i na hranicích, odkud vás mohli bez milosti vrátit.
Zájezdy se kupovaly především v prosinci a v lednu. Před cestovkami pak stály dlouhé fronty. Dovolenkáři pak nejčastěji vyráželi do Bulharska. Mimochodem, právě Čechoslováci stáli u rozvoje tamního turismu v těsně poválečném období. Není tak náhodou, že u pláže záhy vznikl slavný Hotel Praha a později řada kempinků na bulharském pobřeží dokonce patřila československým národním podnikům. V některých přímořských restauracích dokonce pracoval československý personál včetně kuchařů. V roce 1960 už do Bulharska jezdilo 50 tisíc klientů z Československa ročně. Zájem rostl také o Rumunsko, kam ale přijíždělo podstatně méně lidí než do Bulharska, kam v 70. letech jezdilo ročně již čtvrt milionu Čechoslováků. Důvodem byly mimo jiné i ceny, které byly v Rumunsku podstatně vyšší než v cenově poměrně dostupném Bulharsku. Návštěvníky ale odrazovala i špatná kvalita vody v severní části Černého moře kvůli které se v tamních vodách množil tzv. mořský ořech, což byla škodlivá medúza, která kvalitu tamních vod ještě zhoršovala. Černé moře se postupně stalo zdevastovaným a lepšit se to začalo teprve v současnosti. Méně populární než v Rumunsku tak byla jen dovolená v Polsku u Baltu, kde vždy panovalo nejisté počasí.
Jadran je našemu srdci nejblíže
Ideální dovolenou ale pro všechny Čechoslováky byla ta v Jugoslávii u Jadranu. Je to jednak nejblíže, jednak tam vždy panovaly skvělé podmínky ke koupání. Nicméně, Čechoslováci měli cesty do Jugoslávie značně ztížené. Po roztržce mezi komunistickými diktátory Stalinem a Titem si Čechoslováci mohli o Jadranu nechat jen zdát. Změnilo se to až v 60. letech. I tehdy ale Jugoslávie zůstala v „kapitalistickém režimu“, a tak bylo před cestou nezbytné požádat o devizový příslib. I když ho dotyčný získal, nebylo to jednoduché. Existovalo nařízení o tzv. maximální možné směně, která určila kolik peněz si mohl dotyčný nejvýše vyměnit. V polovině 70. let to bylo nejvýše 150 dinárů na den a nejvýše 3000 korun na celý pobyt. Jenže s tím jste v Jugoslávii rozhodně nemuseli vyjít. A tak mohla být pro cestovatele luxusem i obyčejná zmrzlina. Málo střežená Jugoslávie navíc posloužila mnoha Čechoslovákům k tomu, aby se skrze ni pokusili emigrovat. I proto na dovolenou do této země rozhodně nemohl vyjet kdokoliv. Přesto k milovanému Jadranu každoročně jezdily statisíce Čechoslováků, což nahrávalo propagandě, která tak mohla tvrdit, že v Československu existuje cestovní svoboda a místní obyvatelé si užívají vysoké životní úrovně. Vzhledem k mimořádně ztíženým podmínkám, které lidé v Jugoslávii v 70. a 80. letech měli, nepřekvapuje, že i po pádu režimu jezdili do Chorvatska na dovolenou vybaveni vlastními potravinami a snahou co nejvíce ušetřit. Zvyk je zkrátka železná košile.
Pád režimu byl zřejmě nejvíce patrný právě v oblasti cestování. To, co Čechům za socialismu nejvíce chybělo, byla právě svoboda pohybu a možnost vyrazit tam, kam chtějí. Dnes takových možností užívají podle všeho plnými doušky. Skutečně má národ milující moře a horké počasí důvod reptat a vzpomínat na doby socialismu? Nemyslím si to.
Zdroje:
Zdroje: https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/556297-jedna-dovolena-u-more-nestaci-slunicko-a-more-chceme-i-v-zime
Petrov, Michal : Retro ČS. (Povolená) dovolená. 3, Brno 2017
