Článek
Ač společnost chápe Velikonoce především optikou pohanských a lidových tradic, osobně je prožívám jinak. Příběh Ježíšova ukřižování vnímám jako jedno z nejsilnějších vyprávění, které si jako lidstvo předáváme. Ostatně, promýšleli ho i mnozí myslitelé a spisovatelé. Kupříkladu F. M. Dostojevskij jej použil ve svém monumentálním románu Zločin a trest.
Snažím se jej vždy v tuto dobu promýšlet a reflektovat jej na základě toho, co prožívám právě v tu chvíli. Stejně tak i letos.O letošních Velikonocích mne velmi dojal papež František. Tím, že navštívil ženskou věznici a omyl nohy těm nejzatracovanějším - vězeňkyním. Jejich pláč a údiv nad tím, co se to děje, na mne silně zapůsobily. Možná, že některá z nich díky takovému zážitku skutečně najde nový začátek, protože uvěří, že má cenu. Během křížové cesty znovu vzpomněl na ženy, které stejně jako v době, kdy Kristus nesl svůj kříž, i dnes čelí násilí a urážkám. Na ty, které se musí dívat na tváře svých dětí, které se již neumějí usmívat, které vidí své děti podvyživené, hladové a které už nemají slzy k prolití. Také já o letošních Velikonocích myslím na ženy, děti i staré lidi, kteří čelí nepředstavitelnému utrpení na Ukrajině a v Gaze. Jako by se od starověkých dob, kdy krutost často vítězila nad lidskostí, nic nezměnilo.
Šest z deseti má antidepresiva
Mé současné úvahy ale letos směřují i k nám, do Česka. Společnost, která se zdá být civilizovaná, solidární a nemusí čelit žádným válečným útrapám, má vůči některým ženám, respektive matkám, také velké rezervy. Vzhledem k tomu, v jaké společnosti se pohybuji, chci zmínit maminky dětí, které jsou „jiné“. Tím myslím, že mají například ADHD nebo jinou neurovývojovou poruchu, jako je Aspergerův syndrom, prošly si vývojovým traumatem, nebo jsou mimořádně nadané, s čímž se někdy pojí symptomy podobné ADHD. Věděli jste, že šest z deseti matek dítěte s ADHD u nás užívá antidepresiva? Důvodem není ani tak fakt, že péče o takové dítě je extrémně náročná, důvodem je okolí. „Od chvíle, kdy vkročí se svým dítětem na pískoviště, jsou konfrontovány s pocitem, že jsou špatné matky, že nezvládají vlastní dítě. Tyto mámy pak často mezi půlnocí a třetí hodinou ráno koukají do zdi a přemýšlejí, kde se stala chyba,“ říká terapeut Julius Bittmann.
Vzhledem k tomu, že se aktuálně pohybuji v prostředí těchto rodin, mohu přidat několik dalších charakteristik, které se k jejich životu váží. Mluvím převážně o matkách, ale stejné potíže mohou mít pochopitelně i otcové. Nicméně velmi častým jevem je, že matky v těchto případech zůstávají na výchovu samy. Partneři takový život nezřídka „nedají“. Od útlého věku dítěte na ně naléhá rodina a dává jim velké množství nevyžádaných a protichůdných rad. Často slyší také to, že jako matky selhaly. Nejen od svého okolí, ale i od svých partnerů. Ti mají pocit, že si vybrali špatně jak svou partnerku, tak i matku svých dětí. Nezřídka to končí tím, že opustí svou rodinu a najdou si „lepší“ partnerku. Matka samoživitelka musí táhnout všechno sama. Jenže k tomu, co už nese, se přidávají učitelé ve školkách a školách. „Vaše dítě je agresivní a odmítá se přizpůsobovat pravidlům,“ slyší často s tím, že mu mají domluvit. V některých případech jsou pak matky označeny za „nespolupracující“, protože přece mávnutím kouzelného proutku nevyřešily potíže, které učitelky s dětmi mají. Děti jsou nejprve vylučovány ze společných výletů nebo školek a škol a v přírodě, později je snaha vyloučit je úplně. V některých školách jsou vstřícnější, jinde jsou nekompromisní a je docela jedno, zda má učitel kvůli dítěti asistenta, či nikoliv.
V jedné školce, kam docházelo takové dítě, naléhali ostatní rodiče na učitele tak dlouho, až se uskutečnila schůzka, kde se problém s oním dítětem projednával. Zapomněli ale jaksi pozvat maminku dítěte a ta se o proběhlém setkání dozvěděla až ve chvíli, kdy ji školka informovala, že její dítě vyloučili. Maminka musela okamžitě ukončit pracovní poměr a nechala si dítě doma. Vzhledem k tomu, že šlo o předškoláka, musela se navíc zahájit povinné domácí vzdělávání. Měla naštěstí manžela, který vydělává, ale jeden příjem jim citelně chybí.
Nechceme vás tu!
Další příběh se týká ženy - samoživitelky, která má dvě děti a musí se docela „otáčet“, aby své dítě uživila. Nicméně ve škole její dítě vyloučili z družiny, protože na odpoledne prý nemají asistenta pedagoga, proto ji dítě navštěvovat nesmí. Maminka musela dát v práci výpověď, protože šestileté dítě nemohla nechat samotné doma. Záhy se dostala do existenčních potíží, protože sehnat práci na tři hodiny denně se jí nepodařilo. Do podobné situace se dostal jeden prvňák, kterého rodiče poslali do malého kolektivu soukromé školy. Byl živý, nepozorný a občas mluvil sprostě. Rodiče ostatních dětí si byli jisti, že si špatné chování nosí z domova (byť jde o jeden ze symptomů ADHD) a tlačili na školu, aby ho vyloučila. Ta jim odpověděla, že kdyby to tušili předem, nikdy by chlapce nepřijali. Přestože škola měla kvůli dítěti asistenta pedagoga, nedokázala tato soukromá instituce pochopit, že jde o symptomy neurovývojové poruchy a nikoliv nevychované dítě ze špatných sociálních poměrů. Mimochodem, rodiče za školu platili více než deset tisíc korun měsíčně.
Jiný příběh se týkal maminky, jejíž „problémové“ dítě již chodilo do druhé třídy. Učitelky k němu nechtěly přistupovat individuálně a zohledňovat jeho potřeby, což se projevovalo na jeho zhoršeném chování. Maminka byla každý týden „na koberečku“, kde byly řešeny výchovné přestupky, které byly ve skutečnosti některými z mnoha příznaků poruchy. Učitelky kvůli vlastní nepoučenosti uznávaly jen jediný symptom a tím byl zvýšený pohyb a neklid. Vše ostatní bylo podle nich důsledkem „nevychovanosti“. Maminka byla postupně označena za problémovou, protože situaci nedokázala vyřešit. Nakonec se rozhodla přestěhovat, ale původní škola varovala školy v místě bydliště, že jde o „problémovou rodinu“. Žádná ze škol dítě nepřijala, matka proto měla povinnost dítě dovážet mnoho desítek kilometrů do školy původní. Bez auta to ale nezvládla, proto ji škola nahlásila na OSPOD. Matka se zhroutila.
Děti s těmito poruchami bývají společností nálepkovány jako „ty problémové“. To samozřejmě kopírují i děti. Ke všem již zmíněným starostem tak přichází další - tyto děti jsou velmi často obětí šikany. „Zdravé“ děti vědí, že takový spolužák se snadno „vytočí“, proto jim někdy činí potěšení záměrně jej provokovat. Ve chvíli, kdy se dítě rozzlobí na své spolužáky, nakonec končí s kárným opatřením různého stupně právě ono. Takové děti pak zažívají silné pocity nespravedlnosti a nepřijetí. Zoufale přitom touží patřit mezi ostatní, jenže jsou ostrakizovány. Co to dělá s psychikou rodičů, je asi nasnadě. Stačilo by přitom, aby pedagogové poruchy nezlehčovali a snažili se porozumět chování dětí i dynamice kolektivu, kde takoví žáci jsou.
Péče o takové děti je náročná, byť jsou to velmi často úžasné a nadané. Jen kvůli nepoučenému okolí, které nedokáže pochopit, že chování, kterým děti nezapadají do „tabulek“, má neurobiologický podklad, odnášejí to jak ony, tak jejich blízcí. Prosím, než vyřknete jakýkoliv odsuzující odsudek - na ulici, na hřišti, ve škole nebo v obchodě - zkuste se zamyslet nad tím, jestli je to nutné. Vy si ulevíte, ale maminka onoho dítěte možná zase nebude moci celou noc spát.
