Článek
Tento příběh je osobní. Bolestivý je dnes ale pro mne i mého muže podstatně méně, než ještě před několika lety. To byla doba před příchodem naší dcery, kterou bezmezně milujeme, ač nám občas dává docela „zabrat“. Nese si s sebou daleko větší bolest než je ta, kterou jsme po několik let zažívali my. Přišla k nám z dočasné pěstounské péče, ale do tří měsíců svého věku žila v mateřském centru (dříve kojenecké ústavy) a rozvinulo se u ní komplexní vývojové trauma. Navzdory tomu, že jde o dítko, které už od čtyř let čte, počítá a ovládá angličtinu, její sociální a emocionální vývoj je pomalejší. Nemohla nastoupit do školky ve třech letech, tak jako ostatní, a pravděpodobně půjde později i do školy. Přesto všechno ale spolu zažíváme to největší štěstí, jaké si umíte představit.
K rozhodnutí osvojit si dítě jsme dospěli postupně. Přesto, že nám v době seznámení bylo už sedmatřicet, počítali jsme s tím, že budeme mít vlastní potomky. Nebo alespoň jednoho. Když se to nedařilo půl roku, znervózněli jsme, po roce už bylo téměř jisté, že je někde problém.
Pro radu si nejdu daleko
Kromě nejbližších přátel jsme se s tím nikomu nesvěřovali a zřejmě proto jsme občas dostávali rady, nad kterými zůstával rozum stát. „Vykašli se už na tu kariéru, pořiďte si dítě dřív, než bude pozdě,“ pověděla mi švagrová na oslavě narozenin jednoho z jejích synů. Neřekla mi to v soukromí, ale ve chvíli, kdy u stolu seděla celá široká rodina, a to včetně lidí, které jsem viděla prvně v životě. Nevěděla jsem, jak zareagovat a tak jsem se začala jen trochu nervózně a trochu nevěřícně smát.
„Pořiďte si to dítě hned, neodkládejte to. Víš, jaký problém pak mají ty gerontomatky s početím. Už nejsi nejmladší,“ domlouval mi v telefonu strýc, kterého vidím nejvýše jednou do roka. Má potenciální „stařecká“ neplodnost mu ležela natolik na srdci, že kvůli tomu neváhal po roce vytočit mé číslo. „Na nic nečekáme,“ odpověděla jsem stroze a byla jsem ráda, že náš hovor krátce nato skončil.
„Jsem ráda, že už mám děti celkem velké. Kdybych je porodila teď, byla bych ve věku jejich babičky,“ prohodila přede mnou sestřenice, která je o čtyři roky mladší než já. Ale jakoby těch příběhů nebylo dost. Ve chvíli, kdy už jsme svou situaci řešili s odborníky na neplodnost a blížili se k diagnóze, přišla další doporučení. „Proč nejdeš na IVF kliniku? Tam by to vyřešili rychle. Moje spolužačka z gymplu ta otěhotněla hned na první pokus,“ radila mi na setkání s přáteli kamarádka, se kterou jsem dlouho nemluvila. Zda na kliniku docházím, či nikoliv, nemohla vědět. Zkrátka jí dva roky po svatbě připadalo divné, že nejsem těhotná. Zřejmě podlehla neoprávněnému optimismu, že IVF kliniky mají stoprocentní úspěšnost. Skutečností je, že se pohybuje mezi 20 a 70 % a počítají se do ní i těhotenství, která neskončí porodem.
Závažná diagnóza
Na kliniku jsme docházeli. Nic závažného, kromě polypu v děloze, který musel jít ven, nenašli. Podle veškerých vyšetření bych měla být plodná. Na vyšetření byl i manžel. Jedno odpoledne mi volali s kliniky s tím, že pro nás nemají dobrou zprávu. Manžel trpí azoospermií, poruchou, při které se spermie vůbec netvoří. Nejhorší možná varianta. Nabídli nám vyšetření u androloga a následnou operaci, při které by bylo možné nalézt alespoň jednotky spermií. „Stojí 20 tisíc, ale výsledek je dost nejistý,“ sdělila mi neznámá paní v telefonu. „Bylo by ale dobré zkusit oplodnění darovanými spermiemi. Tam budete mít daleko větší šanci,“ zněl verdikt, po kterém jsem téměř ztratila řeč.
S nepříznivou zprávou jsme se museli poprat. Pak jsme se pustili do hledání informací. Překvapilo nás, že azoospermie je vzácná diagnóza, která se objevuje například u mužů, kteří v minulosti prodělali léčbu chemoterapií. To nebyl případ mého muže. Tím spíš jsme si doufali, že nepůjde o konečný stav.
Androlog měl skutečně vynikající pověst a údajně i vysokou úspěšnost léčby azoospermie, která měla dosahovat až 70 %. „Léčba ale chvíli trvá. Budete si muset každý den aplikovat hormony, a to ideálně devět měsíců až rok. Potom se spermie buď objeví, nebo bude třeba provést operaci, která nese zkratku MESA, případně TESE,“ vysvětlil nám lékař. Hormony i operaci si budeme hradit sami, což znamená připravit si 90 až 120 tisíc, operace pak bude stát zhruba 40 až 50 tisíc korun, sdělil nám pro jistotu lékař na začátku. Kromě toho manžel hradil každou návštěvu, každý rozbor krve i každý kontrolní spermiogram v plné výši. Pojišťovny na terapii nepřispívají nic.
Na klinice jsme si dali pauzu s tím, že se ozveme, až budeme vědět více. Manželovu terapii jsme prožívali jako otravnou, ale nutnou věc. Přijali jsme, že mu působila potíže jako nadměrné pocené a výkyvy nálad, ale měli jsme naději. Velkou naději.
Můj prozíravý muž ale rozhodl, že už nyní požádáme o adopci dítěte. Nevíme, jak dlouho to bude trvat, a nemůžeme dlouho čekat. Mne se to nezdálo nutné, stále mne neopouštěl optimismus, androlog nám dal obrovskou naději. Toto rozhodnutí ale považuji za vůbec nejlepší, které jsme udělali. Na dítě se u nás totiž obvykle čeká několik let, kdysi navíc platilo doporučení nedávat děti do osvojení manželům starším 40 let.
Neplodnost není problém
Po třičtvrtě roce se ukázalo, že hormonální léčba nepřinesla žádnou změnu. Bylo jasné, že manžel bude muset podstoupit operaci. Začali jsme se na ni chystat. Okolí nám stále sporadicky dávalo nejrůznější doporučení, ale zřejmě už většinou tušilo, že naši situaci řešíme. Jeden z mála lidí, kterému jsem se s naším problémem svěřila byl můj kamarád - kněz. Jiným lidem jsme o tom, že je problém u manžela, neříkali. Po informaci, že se manžel léčí s neplodností, mi řekl, že je to jasné. Muži často pracují s notebooky a ty si pokládají na klín. Tak podle něj vzniká celý problém. Ani námitka, že jde o mnohem závažnější diagnózu, nepomohla. „Víš, znám spoustu lidí, kterým doktoři řekli, že jsou úplně neplodní a nebylo to tak. Často pak nečekaně počali a měli těch dětí nakonec hned několik,“ odpověděl. Po tomto rozhovoru mi bylo jasné, že naši situaci nepochopil, a proto ji zlehčuje. Žena, která nemá vaječníky, nebo je po přechodu přece také zázračně neotěhotní, a to ani na přímluvy všech svatých.
Nejbolestnější chvíle měla teprve přijít. Lékař operaci provedl a zjistil, že spermie nikde nejsou a ani být nemohou. „Trpíte vrozenou vadou, která vzniká nejpozději do vašeho druhého roku. Vliv mohla mít nějaká chemická látka, například herbicidy,“ konstatoval stroze lékař. „Je mi to líto, nemohu pro vás udělat více. Rychle se ale posouvá výzkum ohledně kmenových buněk, ten vám bude moci pomoci,“ dal nám poněkud planou naději manželův lékař. Bylo nám jasné, že naše šance mít biologického potomka je nulová.
Můj syn nemůže být neplodný
Na IVF klinice nás nechali zvážit možnost mít dítě z darovaných spermií, případně získat celé darované vajíčko. Zvažovali jsme etický rozměr celé věci a nezdálo se nám to. Jediná situace, do které bychom šli, by bylo dárcovství embrya z IVF léčených párů, které už své děti mají a další zárodky využít nechtějí. Od naší lékařky jsme ale dověděli, že taková možnost v naší zemi neexistuje. Je to škoda, několik mých kamarádek lituje, že jim po úspěšných IVF zbyla nevyužitá embrya, která takto kliniky zlikvidují hned, jakmile si jejich zmrazení a uskladnění přestanou platit.
V rodině se nám zdálo nezbytné sdělit, jaká je situace. Manžel svým rodičům oznámil, že biologické dítě mít nikdy nebudeme, protože je neplodný. „Budeme adoptovat, ale nevíme, kdy. Může to trvat léta,“ sdělil jim. Rodiče z toho byli zjevně překvapení, ale snažili se to na sobě nedat znát. Když se manžel asi po půlhodině po tomto rozhovoru vzdálil z místnosti, řekla mi tchyně: „Buď ráda, že se s tebou L. nerozešel, když jsi neplodná.“ Mužská neplodnost je pro starší generaci čímsi nepředstavitelným, přesto, že tvoří polovinu případů. A žena zřejmě může být v případě neplodnosti vyměněna. Jako staré ponožky.
Náš příběh má happy end, i když to tak nemusí vypadat. Mít osvojené dítě je úplně stejné, jako mít dítě biologické, i když tomu mnoho lidí nevěří. Kdybychom věděli, že budeme mít nakonec naši milovanou dceru, nic ze zmíněného bychom nepodstupovali. Tím spíš, že manžel se s potížemi po hormonální léčbě potýká dodnes. Zkušenost nám ale dala nahlédnout, čím musejí projít některé páry, které řeší svou neplodnost. Nezřízený optimismus ohledně současné medicíny. Představa, že neplodnost není závažný problém, lze se jí zbavit vhodnými opatřeními, případně modlitbami (nahraďte podle situace léčiteli, vhodnou stravou, bylinkami, čínskou medicínou atd.). Jako nejzávažnější se mi ale jeví předsudky ohledně mužské a ženské neplodnosti i představa, že případná ženina neplodnost je dostatečný důvod k tomu, aby ji nahradil jinou, plodnější partnerkou. Zda to platí i opačně si nejsem jista, nikdy mne nenapadlo manžela kvůli nemožnosti mít děti vyměnit.
