Článek
Testování petard se na českém venkově i ve městech stalo tradiční zábavou, která vrcholí koncem roku. U nás začíná toto nepříjemné období už na začátku prosince a s blížícím se Silvestrem četnost nečekaných a hlasitých „výbuchů“ roste. Co je pro mě pouze otravné, může být pro jiné doslova nesnesitelné.
Lidé, kteří přišli z Ukrajiny a utekli před válkou, tento hluk vnímají jako bolestnou připomínku traumatu, které doma zažili. Děsí nejen malé děti, ale i nemocné lidi upoutané na lůžko. Také zvířata, především psi, jsou často vystavena stresu, protože musí čelit pro ně ohlušujícímu hluku. Přestože se o škodlivosti zábavní pyrotechniky mluví každý rok, stále se najdou lidé, kteří si možnost potrápit své okolí neodpustí.
Vlakem se psem i kozou
Letos jsem si to připomněla během jedné neplánované cesty do Prahy. Setkání s velmi vyděšeným psem mi znovu ukázal, jak vážné dopady může mít naše zábava. V pondělí pozdě večer jsem musela nutně vycestovat vlakem do hlavního města. Z nedalekého městečka jsem v centru metropole za půl hodiny, pokud jedu „pomalým“ zastávkovým vlakem. Právě do takového jsem tentokrát nasedla. Hned v sousední vesnici do vedlejšího vagonu přistoupil naprosto nečekaný host - pes bez doprovodu. V první chvíli mě to nepřekvapilo. Vlakem pravidelně cestuji od páté třídy, což znamená bezmála čtyři desetiletí. A zažila jsem už skutečně mnohé - od klasických cestujících až po ty zcela neobvyklé. Už jsem cestovala se psem, ale také třeba s kozou. Ano, ta do vlaku naskočila těsně předtím, než se rozjel. Jak si tam s ní poradili netuším, protože jsem ve stejné stanici vystupovala. Vím, že patřila rodině, která kdysi obývala bývalý nádražní domek a chovala zvířata všeho druhu. Něco takového je dnes nepředstavitelné, v 90. letech minulého století ale bylo možné ledacos.
O černého pasažéra bylo dobře postaráno
Pes, který k nám do vlaku nastoupil, vzbudil pozornost. Nejprve se zdálo, že je zkušeným cestovatelem a brzy vystoupí, to se ale nakonec nestalo. Zůstal s ostatními cestujícími. Pejsek nepůsobil zanedbaným dojmem, zdálo se, že někomu utekl nebo se ztratil. Zřejmě i to rozhodlo o tom, že nebyl z vlaku vyveden coby nežádoucí „černý pasažér“. Brzy se o něm dozvěděli dva přítomní průvodčí a ujali se ho. Celý zbytek cesty o něj pečovali a rozhodli se dovézt jej až na konečnou stanici, tedy Masarykovo nádraží. Pak jej plánovali předat městské policii.
Už během naší půlhodinové cesty se ale situace začala vyjasňovat. Fotografie psa se rychle objevila v lokální facebookové skupině. Za chvíli bylo zřejmé, že má skutečně majitele, který ho postrádá. Od průvodčích jsem pak zaslechla pouze informaci, že se přihlásila paní, které pes utekl kvůli bouchání petard. Tak ho to vyděsilo, že běžel kamsi daleko od domova a majitelce se ho nepodařilo nalézt. Až o dost později nastoupil do vlaku, který vyděšené a zmatené zvíře vezl kamsi do neznáma. Tedy, vezl by ho tam, kdyby se nenašli ochotní cestující a milí průvodčí, kteří začali jeho svízelnou situaci řešit.
Jak napínavá situace v příměstském vlaku dopadla, přesně nevím. Zda vyděšený psí dobrodruh musel nakonec přespat v pražském útulku nebo si ho majitelka stihla včas vyzvednout, to jsem se už bohužel nedozvěděla. Tento příběh mě ale - hlavně vzhledem k neblahému dění ve společnosti -potěšil tím, že se i tentokrát našli lidé, kteří byli ochotni bez váhání jednat pro dobro někoho druhého. Zároveň mě to znovu přimělo k zamyšlení: Je opravdu nutné, abychom si každý závěr roku „zpestřovali“ hlučnou zábavou, která způsobuje tolik zbytečného utrpení? Nešlo by to i jinak - tišeji a s větším ohledem na druhé? Třeba někoho tento příběh motivuje k tomu, aby se nad tím alespoň zamyslel.
