Ne, svoje dítě vám přes noc nepůjčím

Vztah mnohých mých kamarádek k jejich matkám a tchyním se po narození dítěte výrazně zhoršil. Některé s nimi dokonce utnuly veškerý kontakt. I ty, které se svými tchyněmi kamarádily a chodily na kávu, jim najednou nemohou přijít na jméno. A je to vzájemné.

Až příliš často je důvodem to, že o své dítě musí se svými matkami a tchyněmi „bojovat“. Zní to absurdně, ale je to skutečně tak. Prarodiče novopečené maminky žádají klidně už v šestinedělí, aby jim vnoučátka nechaly přes noc. Jindy chtějí alespoň vozit kočárek, ale vždy o samotě a bez maminky dítěte. Když jim nevyhoví, kritizují je kvůli přílišné fixaci na dítě nebo je bez okolků pošlou k psychologovi, protože jejich chování prý není normální. Proč to svým dcerám a snachám dělají?

Když se moje kamarádka Karolina vrátila domů z porodnice, oddychla si. Porod byl sice krátký a spontánní, ale došlo při něm k většímu zranění. Během něj si vyslechla kritiku za to, že se málo snaží a dítě nepřežije. Zatlačila tak, že se celá potrhala a následovalo dlouhé a bolestivé hojení. Ani na oddělení šestinedělí to nebyl žádný med. Nikdo jí pořádně neporadil s kojením, protože na to prý nemají čas a zvládnout by to měla převážně sama. Její dcera ale byla zdravá a rodiče šťastní.

Už druhý den po porodu se k nim ale přijeli podívat rodiče Karoliny a také její sestra s rodinou. Příbuzní přijeli na oběd, na který se sami pozvali. Celou návštěvu tak novopečená maminka běhala od sporáku k jídelnímu stolu a snažila se své vcelku početné příbuzenstvo obsloužit. Její matka celou dobu držela novorozeně na ruce a odmítala ho komukoliv půjčit. Při pláči si hned věděla rady „Přebalíme a dostaneš mlíčko. To maminčino ti nestačí, viď ? Maminka by tě klidně nechala hladovět, ale babička se o tebe postará neboj se!“ Karolina celou dobu trpěla tím, že dítě, se kterým si od porodu buduje vazbu drží několik hodin někdo jiný, kdo ji k němu nechce pustit. Navíc se s poporodními bolestmi a pod vlivem hormonálního koktejlu, jehož účinky ji limitovaly v tom, aby se za sebe rázně postavila, musela snažit pečovat o blaho a plné žaludky celé rodiny. Slova, která její matka navíc adresovala dítěti, jí nedělala dobře. Začala přemýšlet o tom, zda ve své mateřské roli skutečně neselhává.

Karolinin příběh pokračoval. Přesto, že se jí dařilo kojit, její matka měla neutuchající potřebu jí do toho mluvit. „Kojit budeš nejdéle do konce šestinedělí, pak už je to jen obarvená voda a dítěti to nic nedává. Potom si malou začnu brát přes noc,“ říkala rozkazovacím tónem. Už v době šestinedělí přicházela ke Karolině domů a chtěla vozit kočárek. „Byla jsem z toho nesvá. Jasně, že si člověk potřebuje odpočinout, ale za mne ještě nenazrál čas, kdy bych své dítě chtěla komukoliv půjčovat. Potřebovaly jsme se na sebe pořádně navázat, k čemuž právě šestinedělí slouží. Děsil mne navíc přístup mé matky k malým dětem. Malou neuměla správně držet a zastávala názor, že děti se mají nechat vybrečet, aby si pořádně roztáhly plíce. Byla jsem si jistá, že by mé dítě klidně nechala hodinu plakat v kočárku, aniž by se ho snažila uklidnit a poskytnout mu pocit bezpečí,“ vyprávěla. Karolina dítě nosila převážně v nosítku a kočárek používala jen na nákupy, což pro její matku znamenalo jediné - dítě rozmazlila a udělala z něj mamánka, který se jiných lidí, včetně ní, bojí.

Vztah Karoliny a její matky se v době raného mateřství velmi zhoršil. Karolina odmítla dítě nechat vozit v kočárku svou matku samotnou, nepřešla na umělé mléko a nikdy jí dcerku nenechala přes noc. Matka to nikdy „neskousla“ a o své vnučce dnes mluví výhradně jako o „rozmazleném mamánkovi, který se nikdy nepustí její sukně.“ Vše vygradovalo tím, když matka Karolinu poslala k psychologovi, protože to, co dělá není normální a dítě zničí. Poté Karolina kontakty s ní konečně omezila na nutné minimum.

Takových příběhů jsem ale slyšela celou řadu a nepřestávají mne udivovat. Matky a tchyně, které během návštěv okamžitě odnášejí děti do jiných místností, aby s nimi mohly být samy. Nekompromisně žádající zapůjčení dítěte i s kočárkem na celé odpoledne, a to bez doprovodu matky, pokud se chce matka přidat, dotčeně procházku odmítnou. Babičky, které své dcery a snachy přesvědčují, aby přestaly kojit, aby si dítě konečně mohly užít přes noc. Takové, které kritizují rodiče, že s dětmi spějí v jedné posteli, protože tak dítě jenom kazí a rozmazlují a brání jejich zdravé socializaci. Ty, které nerespektují, že matky nechtějí dětem aspoň do dvou let podávat cukr, dávat děti do škodlivých chodítek nebo odmítají dětem dávat pevnou kotníkovou obuv, která pro nejmenší děti není vůbec vhodná. Prarodiče, kteří dětem v rámci svého rozmazlování na děti roztomile šišlají věty jako „Maminka tě týrá a ničí ti život, ty z toho života nic nemáš, viď ty můj chudáčku? Babička to tak nenechá, neboj se!“ Neuvědomují si, že i malé děti toto mohou vnímat a že tím navíc škodí i svým dcerám, protože zpochybňují jejich základní mateřské kompetence.

Přemýšlím, proč se takové situace vůbec dějí. Kde se vzala potřeba mít své vnouče pro sebe a odtrhávat jej od matky. Samozřejmě, dnešní babičky žily v jiné době. Sunar, jesle, hlídání přes noc nebo tzv. nerozmazlování dětí chováním na ruce byly tehdy zcela běžné přístupy. Navíc tehdy existovala jiná a dnes už v mnohém překonaná doporučení týkající se stravy, oblékání i psychomotorického vývoje, která si babičky stále uchovávají v paměti a mají za to, že to byl a stále je nejlepší způsob péče. Po celá následující desetiletí neměly důvod se v této oblasti dále vzdělávat, je proto přirozené, že novinkám v této oblasti nedůvěřují.

Potřeba být s vnoučetem o samotě, nechat si ho přes noc, nebo dokonce vyrazit s ročním dítětem sám na dovolenou k moři, mne ale zaráží. Co někoho k tak nápadům, které považuji za absurdní, vůbec vede? Mám v tomto ohledu jistou hypotézu: dnešní babičky si svých dětí moc neužily. Staraly se o domácnost a manžela a často se i musely brzy vrátit do práce. Panovalo přesvědčení, že děti se nesmějí rozmazlovat, proto děti téměř nechovaly na ruce a už vůbec s nimi nespaly v jedné místnosti. Leckdy už kojenci pravidelně docházeli do jeslí. Tehdejší matky musely otupit své přirozené mateřské reflexy a reagovat nikoliv tak, jak cítí, ale tak, jak okolí a společnost požaduje. Něco podstatného jim uteklo a teď jim to chybí. Mají touhu znovu zažít mateřské pocity, které má jen matka malého dítěte. Naráží ale na své dcery a snachy, které si svou „nedomazlenost“ uvědomují a snaží se chyby svých rodičů neopakovat. Potřeby dvou generací na sebe naráží a často končí nečekaným karambolem.